Chcete být součástí tohoto blogu? Pište na ewamnacakanov@yahoo.fr!

Březen 2008

21. díl - Gregor už žaloval?

31. března 2008 v 15:10 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Procházeli se ulicemi. Svítilo slunce. Smáli se. Připadali si jako kdysi. Julie s Marcinem zapomněla na všechno. Mladík se snažil. Chtěl získat zpátky její důvěru a možná i něco víc. Seděli v parku a povídali si, když si Julka všimla přicházejícího Gregora. Rychle se začala bavit s Marcinem. Koutkem oka se pokukovala po skokanovi. Sedl si kousek od nich a v očích se mu zračil smutek a hněv. Neřešila to. Všechen hněv na Maria i na něho měla schovaný hluboko v srdci a nechtěl ji opustit. Věděla, že se snaží a litují toho. Dost jim věřila a oni jí takhle ublížili. A potom, co přijela z Polska jenom těžce důvěřovala chlapcům. Marcin byl něco jiného. Jemu odpustila, když byla v Polsku. Neměla nikdy takovou oporu, jako byl on (když nepočítáme Arthura, žeo ;)). Raději z hlavy vytlačila myšlenky na Maria a Gregora a opět se ponořila do hovoru s Marcinem.
*
Gregor nevěděl, kdo byl ten mladík se kterým viděl Julii. Rozhodl se to dozvědět. Zazvonil na Arthura.
"Mám dotaz," začal rovnou mluvit.
"Musíš teď? Nemám čas," snažil se ho zbavit Arthur.
"Jo. Stýká se s někým Julka?"
"Ne a proč?"
"Viděl jsem ji s jakýmsi klukem v parku. Nelíbil se mi."
"Nic o tom nevím. Proč se ti nelíbil?"
"Divně se choval. Asi nemá moc dobrých úmyslů."
"Promluvím si s ní o tom."
*
Juliina matka se vrátila dříve a rozhodla se na dceru počkat doma. Julie se vrátila domů s Arthurem.
"Mami, co tu děláš?" zeptala se Julka.
"Taky jsem ráda, že tě vidím."
"Ale měl ses vrátit..."
"Vím, ale rozhodla jsem se strávit taky nějaký čas s tebou."
Julie šla do svého pokoje.
"Přejdu rovnou k věci. Stýkáš se s někým?" zeptal se Arthur.
"Ne. Co tě to napadlo?"
"S kým jsi byla v parku?"
"S Marcinem. Gregor už žaloval?"
"S tím Marcinem?"
"Ano, s tím. Čemu se divíš?"
"Myslel jsem, že ta věc už skončila."
"Takže já nemůžu jít do parku s klukem, aniž by z toho něco nevzniklo?"
"Možná, ale ne s ním."
"Proč ne?"
"Ublížil ti, nepamatuješ si už?"
"Gregor s Mariem mi také ublížili a nějak ti to nevadí. Je to spravedlivé?"
Pauli nic neodpověděl. Julka se položila na postel a dívala se do olivově natřeného stropu.
"Co to děláš?" zeptal se.
"Zelená barva uklidňuje. A chci, aby mě přešla zlost na Gregora a toho druhýho."
"Originální způsob."
"Změňme téma. Pověz mi něco o té tvé dívce."
"O mé dívce?"
"Jo," Julka se posadila vedle Arthura a čekala na odpověď "protože to je přece tvoje dívka, ne?"
"Asi ano. Radši nebudu nic říkat, abych to nezakřiknul. Známe se teprve krátce."
"Musí přijít odpovědná komise. Musím se s ní setkat."
"Opovaž se," řekl Arthur a hodil po dívce polštář. Ta s odpovědí neváhala a za chvíli už se váleli po zemi v polštářové bitvě..

20. díl - Závist? Možná

30. března 2008 v 19:02 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
V noci Julii vzbudil telefon. Byla si jistá tím, že je to Arthur.
"Arthure, přece víš, že už dávno spím. Doufám, že je to něco vážného."
"Myslím, že je. Omlouvám se, že jsem tě vzbudil."
"Marcine? Nazdar! Spletla jsem se."
"Mám dobrou zprávu. Začínám se chystat do Rakouska. Za pár dní přijedu."
"Nemůžu se dočkat."
Dívka už nemohla usnout. Ráno šla vzbudit svého souseda. Vydali se spolu na trénink. Dnes měla dost času.
*
V sobotu všechno šlo ideálně. Získali opravdu hodně peněz. Julka unikala Gregorovi a Mariovi jak jen mohla. Bohužel to nevyšlo. Trenér ji donutil jít s ostatními do restaurace na oslavu výborné akce. Nemohla se tomu vyhnout. Arthur ještě ke všemu najednou zmizel a ona ho nemohla nikde najít. Julka už nemohla poslouchat déle Maria s Gregorem, proto vstala a odešla. Stála venku a dívala se na nebe. Najednou se vedle ní objevili chlapci.
"Chtěli bychom se omluvit."
"Nemusíte se mi omlouvat. Nekažte si dobrou náladu." Julka odešla. Chtěla už jít domů. Arthura evidentně nikde nebylo, tak se vydala domů sama.
Bylo úterý. Arthur od soboty neměl na Julku čas. Byl neustále pryč. Nakonec se jim podařilo se setkat. A to jenom díky tomu, že mu Julka vtrhla do domu.
"Arthure, musíš mi poradit!"
"Teď?"
"Jo."
"Ale..."
"Dobře, už nic neříkej. Už jdu. Poradím si sama. Koneckonců si svoje problémy řeším sama...Proč by to teď mělo být jinak? Neobtěžuj se," řekla se smutkem v hlase a vstala.
"Počkej. Co se stalo?"
"Lidské reflexy u Arthura. No ne?! Víš, mám problém. V charitě mi navrhli výpomoc v dětském domově a nevím, jestli tam mám jít."
"A čeho by se ta výpomoc měla týkat?"
"Pomoc dětem a strávení času s nimi."
"A poradíš si? Budeš mít na to čas?"
"Ten bych si našla...nějak.."
"V takovým případě to vezmi."
"Asi máš pravdu. Díky."
"Nepomohl jsem ti. Řekl jsem ti jenom to, co už sama dávno víš. Sama ses už rozhodla, že to vezmeš."
"Potřebovala jsem, aby to řekl někdo jiný. Už radši půjdu, protože vidím, že se chystáš na rande."
"Nejdu na rande," řekl dívajíce se na skříň, což dělal už od té doby, co vešla.
"Dobře. Jenom nezapomeň na květiny. Ty mají dívky rády."
"Myslíš? Dobrý nápad."
"Pěkná?"
"Kdo?"
"Ta dívka, se kterou jdeš ven! A to tričko si na sebe neber, vypadáš v něm divně."
"Co já bych bez tebe dělal?"
"Nevím. Ale užij si to."
"Slyším závist v tvém hlase?"
"Možná.. No nic...Radši už půjdu a ty bys měl jít taky, jinak se zpozdíš."
Po poledni si Julka vyšla na procházku a potkala.... Marcina. Chlapec teď přijel do Innsbrucku. Vzala ho k sobě. Díky Schlieriho kuchařské škole mu mohla nabídnout něco dobrého k jídlu. Za to jediné byla Gregorovi vděčná.
"Tak jak se ti tu líbí?" zeptala se.
"Může být.. Ale mám raději nížiny."
"Problém, ale přivykneš si."
"Asi jo. Tak moc jsi vychvalovala Alpy, že jsem se na ně přijel podívat na vlastní oči. Taky se mi stýskalo po tobě. Nevydržel jsem to, spakoval jsem se a jsem tady."
Když skončili s povídáním, byla už tma. Marcin se vrátil do hotelu. Na další den už byli domluveni - půjdou se projít do města.

19. díl - Pravda vyjde najevo

29. března 2008 v 12:05 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Julka uslyšela křik Arthura. Vstala a vydala se dolů, aby zjistila, co se vlastně děje. Přešla chodbou kolem Pauliho pokoje. Dveře byly lehce otevřené. Uslyšela z pokoje hlasy.
"Nekřič na mě! Vím, co jsem udělal! Tímto mně moc nepomůžeš... Nechci, aby se Julka kdykoliv dozvěděla, že jsme se s Gregorem vsadili o ni."
"Ale jak já ti mám pomoci? Je to moje nejlepší kamarádka. Měl bys ode mě teď jednu dostat!"
Uslyšeli najednou běh po schodech a třísknutí dveřmi. Mario přes okno uviděl utíkající Julii.
"To...to...ona tu byla?" vyděsil se.
"Úplně jsem na ni zapomněl. Určitě nás slyšela. Musím za ní jít."
"Teď už se mnou nikdy nepromluví. Jsem totálním debilem v jejích očích," utápěl se Mario v žalu, ale Arthur ho už neslyšel, protože se rozeběhl za dívkou.
*
Vyběhla z domu. Celou dobu se jí v mysli vybavovala slova "že jsme se s Gregorem vsadili o ni". Jak to jenom mohli udělat? Pokládala je za svoje nejlepší přátelé a oni ji od počátku lhali! Arthur stál přede dveřmi, ale neměla nejmenší chuť ho pustit dovnitř. Nechtěla teď s nikým mluvit. Zavolal jí Gregorem, ale nevzala to. Nakonec od něho dostala sms: ´Nemáš chuť se jít projít? Odepiš, jak budeš moci.´
Hodila telefonem po podlaze. Byla totálně vzteklá.
*
Gregor ještě před tréninkem zavolal Mariovi.
"Poslouchej, chci anulovat tu sázku. Měl jsi pravdu, byla to blbost. Nechci, aby se to Julka dozvěděla."
"Gregore...Na to je trochu pozdě, už to ví."
"Co? Jak to?"
"Normálně, ale dozvěděla se to omylem. Máme teď průser u ní a u Arthura. Julka se mnou odmítá mluvit. Arthur je nás vzteklý. Řekl, že si promluvíme po tréninku. To nevěští nic dobrého."
*
Julka nakonec otevřela Arthurovi.
"Chtěla jsem být sama."
"Rozumím ti," přitulil ji k sobě. "Promluvme si."
"Nerozumím tomu...Tohle dělají malé děti a ne..."
"Oni se občas tak chovají. Nemysli si, že se jich zastávám. Jsem na ně příšerně naštvaný. Oni toho teď ale určitě litují. Víš jak je to s klukama. Občas něco udělají pod vlivem emocí a potom jsou z toho problémy. Takoví už prostě jsme."
"Nechci je teď vidět. Jdi nebo se zpozdíš na trénink."
"Můžu s tebou zůstat?"
"Ne. Rozhodně se nebudu kvůli nějakým blbcům trápit. Opravdu!"
Julka se stále chlapcům neozvala. Oni už také rezignovali. Arthur se bezúspěšně pokoušel zachránit situaci.
"Vím, že teď je nechceš vidět, ale co bude, až přijdou na koncert?"
"Na koncertě tak jako tak bude málo času."
"Jednou s nimi budeš muset mluvit."
"Máš pravdu...jednou.."
"Oni se kvůli tomu spolu nebaví. Atmosféra je čím dál horší. Nevím, co bude, jestli to tak bude pokračovat. Jediný, s kým se dá ještě tak mluvit jsou Andy a Morgi. Ti totiž zatím o ničem neví. "
"Arthure, tohle asi nebude moje vina. Kdyby se nevsázeli, nestalo by se teď tohle."
"Možná máš pravdu..."
Po poledni se dívka vydala na nákupy. Lednička zela prázdnotou. Když se procházela s vozíkem, uviděla Gregora. On si jí bohužel všiml.
"Julko...já..."
"Nemám teď čas Gregore."
"Prosím, jenom chvilku. Chci to vysvětlit."
"Máš tři minuty."
"Asi nám tenkrát přeskočilo. Lituji toho. Neměli jsme se sázet. Potom jsem nevěděl, jak z toho. Proto se tohle stalo..."
"Musím jít."
"Julko, ale..."
Dívka odešla. Nevěděla, co by měla říct. Hloupá hrdost jim nedovolila vycouvat z té pitomosti. V tom případě se s ní měli přestat stýkat, ale neudělali to. Proč? Tomu Julka nerozuměla. Klopýtali v tom dál a nedbali na její city. Zranili ji...
P.S. Jééé...Jsem ráda, že se vám to tak líbí xDD Tak tady máte pokráčko;)

18. díl - Spím sama, jasné?!

28. března 2008 v 20:42 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Julka a Arthur všechno připravili a čekali na ostatní. Vypadalo to na příjemně strávený večer. Nakonec kluci přišli (to znamená, že Mario zavolal Gregorovi :D) a přinesli pizzu. Julka se posadila na okraj pohovky vedle Arthura. Maria s Gregorem to moc nepotěšilo. Na začátek si vybrali romantickou komedii. Moc je nenadchla. Po ní přišel na řadu horor. Julka se mírně odvrátila od obrazovky. Věděla, že by se jí kluci smáli, kdyby zjistili, že se bojí. Přitulila se na Arthurovo rameno a rozhodla se nějak přetrpět ten film. Arthur se na ní s politováním podíval. Přitulil si ji k sobě.
"Díky," uslyšel její šepot. Teď už se bála méně. Mužské rameno vždy pomůže.
Gregor, který si teprve teď všiml, že se Julka opírá o Arthura, zastavil film.
"Proč jsi to vypnul?"
"Dostal jsem hlad, pomoz mi něco přinést z kuchyně."
Chlapci nedovolili Julce jít s nimi a pomoci jim. Všechno udělali sami. Když se vrátili, Arthur i Gregor si sedli vedle Julky. Znovu pustili film. Schlieri polohlasně rozmlouval s Julii a upřeně se jí díval do očí. Mario si toho nemohl nevšimnout.
"Arthure, nemáš sůl? Mohl bys ji prosím přinést? Nevím kde je..."
"Mario, nemůžeš počkat?"
"Ne, prosím tě."
"No dobře."
Když odešel do kuchyně, Mario se přisunul k Julce. Ta již skončila s povídáním s Gregorem. Znovu se strachem sledovala film.
"Mám pro tebe překvapení. Slíbil jsem ti druhou cestu. Teď už to mám připravené," pošeptal ji do ucha.
"Tak kdy?" podívala se na něho dívka a usmála se.
"Kdy jenom budeš chtít."
Znovu začaly ty hrozné scény. Julka se podívala na chlapce, kteří seděli vedle ní. Nevěděla, na koho se teď přitulit. S Arthurem to bylo jednoduché. On to pochopil. Nakonec se opřela o Gregorovo rameno.
"Můžu?"
"Jasně," chlapec se podíval vítězoslavně na Maria.
Gregor ji objal levou rukou. Teď se cítila bezpečně, ale nemohla se mu podívat do očí. Asi se bála.
Mario s Gregorem už šli domů. Julka s Arthurem se měli dívat na ještě jeden horor. Dívka se podle svého zvyku přitulila na jeho rameno.
"Tak co? Na mě se přitulíš lépe než na Gregora?"
"No jasně, že u tebe je to lepší."
Když skončil film, začalo pršet a blýskat se. Byl hrozný vítr. V zatemněném pokoji se v jednu chvíli udělalo díky blesku jasno.
"Bude lepší, když tu zůstaneš přes noc. Venku je strašně."
"Jsi hodný, že mě nevyhodíš. Bojím se ten kousek přejít. Potom ještě ke všemu sedět sama doma."
"Tak pojď, moje postel už čeká."
"Tvoje?"
"Ano, já zůstanu tady."
"Spím sama, jasné?"
"Uvidíme."
Julka seděla sama v pokoji. Každou chvíli se zablýsklo a zahřmělo. Hrdosti ji nedovolila jít za Arthurem. Seděla tak až do pozdních nočních hodin. Potom celá zničená usnula...
Arthura vzbudil brzy ráno zvonek u dveří. Byl to Mario. Chtěl si vážně o něčem promluvit. Seděli sami v pokoji.
"Udělal jsem strašnou blbost... Nevím, jak se z toho dostat..."
"Ale co se stalo?"
"...Vsadil jsem se s Gregorem."
"To není nic hrozného. Často se přece sázíme."
"Arthure, ty to nechápeš. Vsadili jsme se o to, kdo první dostane Julku."
"Co??"
"Vím... Udělali jsme blbost, ale nemám ponětí, jak z toho teď vycouvat. Schlieri nemá nejmenší zájem o to..."
"Co jste udělali???!!! Slyším dobře?? Vsadili jste se o Julii?!" zakřičel Arthur. "To snad nemyslíš vážně!"
P.S. Tak tady máte další díl... Jste mě překvapili s těma komentama :D:D Ale jsem ráda, že se vám to líbí;)) Tak pište, pište komenty a já taky budu psát a psát :D

Skokany asi opustí kouč Zupan!

28. března 2008 v 20:16 | Evča |  -> ČLÁNKY
Slovinský kouč Matjaž Zupan nejspíš opustí českou reprezentaci!!
Zupan sice trénoval české "béčko", nicméně většina skokanů věřila právě jeho metodám, zatímco od trenéra áčka, Rakušana Schallerta, se spíše odvracela.
Sportovní ředitel úseku Rostislav Jozífek před sezonou vytyčil jasné cíle: V každém závodě jeden skokan do deseti, další do dvaceti a třetí do třiceti!
Realita? V 28 závodech SP se kromě Koudelky čeští skokani dočkali pouze šesti umístění v první dvacítce...
"Moc se to nepovedlo. Mezi pozitiva ale patří, že kluci z nároďáku jsou v pohodě a máme také poměrně dost skokanů, kteří se mohou rychle dostat na vrchol (by mě zajímalo, kde jako jsou!). Pravdou ale je, že jsme výkonnostní cíle nesplnili..."
Jistě, záběr má česká reprezentace poměrně široký, leč chybí ona třešnička. Skokan či dva schopní pravidelně útočit na stupně vítězů.
Tahle nejefektivnější věc se ale Schallertovi nedaří. Snad kvůli jeho nátuře, tréninkovým metodám či příštupu k závodníkům...
Každopádně chemie na ose Schallert - čeští reprezentatni spíše nefunguje než funguje.
Co se ale v českém skoku na jaře skutečně stane, lze těžko odhadnout. Jozífek třeba před sezonou oznámil, že Schallert nemá žádnou doložku výhod...

17. díl - Taky tě miluji

28. března 2008 v 16:33 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Julka znovu na půl dne zmizela. Arthura to zneklidňovalo, protože nevěděl, co se s ní děje a měl o ni strach. Setkal se s ní po obědě.
"Julko...Promluvme si."
"A o čem?"
"Co děláš každý den před polednem? Vždycky někam zmizíš...Bojím se o tebe."
"Nemáš se proč bát."
"A povíš mi teda, co děláš?"
"Tomu bys nerozuměl."
"Jestli mi to neřekneš, tak asi ne. Jsme přátelé a přátelé si říkají všechno."
"No dobře, ale nevím, odkud začít... Pracuji jako dobrovolník v charitativní organizaci. Dlouho jsem čekala na odpověď a tady v Rakousku jsem ji získala."
"To jsi mi to nemohla říct od začátku?"
"Lidé se na to různě dívají. Ne všem se to líbí. Myslí si, že sbíráme peníze pro sebe. A já to proto nehodlám všem říkat."
"Je to opravdu...šlechetné to, co děláš. Nevěděl jsem, že se zajímáš o takovéto věci."
"Protože tu teprve začínám."
"Ale co ty tam vlastně děláš?"
"Teď připravujeme akci, při které bychom chtěli vybrat částku pro chlapce s vážným nádorovým onemocněním. Nemá sám peníze na léčení a ani jeho rodina ne."
"Takže toto ti zabírá tolik času... Můžu ti nějak pomoci?"
"Teď nejspíše ne, ale možná později."
"Julko, v této práci je třeba hodně sil a není to jednoduché. Určitě víš, co děláš?"
"Toto je jediná věc, které jsem si jistá. Víš, jaký je to pocit, že můžeš pomoci někomu, kdo to potřebuje? Je to fantastická věc. Mám pocit, že do toho dávám i kus sebe. V Polsku jsem pomáhala při sbírce peněz pro mého vrstevníka. Byl to hodně talentovaný mladík. Jenom sbírka ho mohla zachránit."
"A co se s ním stalo?"
"Poslal mi pozvánku na svoji výstavu v Krakówě. Napsal, že jenom díky nám může znovu malovat."
"To musí být úžasné. Neznal jsem tě z této strany. Jsi úžasná a to, co děláš pro ostatní... Nikdy by mě to nenapadlo. Jsi mladá a mohla by jsi svůj volný čas věnovat spíše odpočinku nebo diskotékám. A ty místo toho pomáháš druhým. Já bych takový asi nebyl."
"Každý dělá to, k čemu ho vede srdce."
*
Dlouho si ještě povídali. Arthura to opravdu zajímalo. Potom se bavili o plánech na následující dva týdny. Rodiče Julky odjížděli. Bylo třeba najít náplň volného času.
"Julko, mám nápad!"
"Jaký?" zeptala se odkládajíc knížku, kterou právě začínala číst.
"V srpnu s námi pojedeš na závody."
"To není dobrý nápad..."
"Proč ne? To je přímo skvělý nápad. Vezmeš si s sebou někoho známého, aby ti nebylo smutno."
"Promyslím si to."
"Dobře. Máš chuť se jít zítra projít?"
"Ne, chci zůstat doma."
"Jak chceš. Chtěl jsem tě jenom trochu provětrat," rozesmál se Arthur.
"Není třeba. Necháš mi jeden den volno? Ráno nejdu ani na charitu."
"Tak jdeš na trénink! A potom uvidíme, co budeme dělat."
"Musím?"
"Jo."
"Sadisto!"
"Taky tě miluji, Julko."
O několik dní později...
Rodiče Julky odjeli včera. Měla teď dost svobody. Lekce vaření s Gregorem ji šly čím dál lépe. Experimentovali s různými jídly. Často pozvali Arthura na ochutnání. Trochu se xichtil a bál, ale většinou mu chutnalo. V sobotu měl být charitativní koncert. Chlapci zůstali po tréninku pod můstkem, tak jim Julka přinesla pozvánky.
"Tak kdo vlastně bude hrát na tom koncertě? Tady je jenom napsána "hvězda"," zeptal se Gregor.
"Jack Johnson."
"Jsi si jistá?"
"Ano."
"To není možné!! Omlouvám se, ale já... musím..." utekl jako opařený.
"Co se mu stalo?" zeptala se Maria a Arthura.
"To je jeho oblíbený zpěvák," odpověděl Arthur suše.
"Můžu vás očekávat v sobotu?"
"Určitě. A dej pozvánku i trenérovi."
Na večer si vymysleli Julka s Arthurem filmovou noc. Ještě zavolali Mariovi.
"Mario, nechceš se dneska stavit? Uděláme si takový filmový večírek ve čtyřech."
"Ve čtyřech?"
"Ano, já, ty, Gregor a Julka."
"Dobře, jestli chceš."
"Fajn, těš se. A zavolej ještě prosím Gregorovi."
P.S. Odteď to bude vždycky takhle: pokud bude více než 7 komentů, tak se sem pokusím hodit další díl co nejdříve, pokud ne, tak si budete muset chvíli počkat;)

16. díl - Mario měl pravdu

27. března 2008 v 20:44 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Nekopírovat!!!!!!
Na tréninku si vzal Mario bokem Gregora.
"Poslouchej, to s tou sázkou byl blbý nápad. Zrušme ji."
"Bojíš se, že prohraješ, co?"
"Gregore, vím, že takový nejsi. Skončeme to, nebo ji oba dva ztratíme."
"Ne! Jsem už blízko! A Julka se o ničem nikdy nedoví."

Gregor odešel. Mario měl v hlavě zmatek. Neznal takového Gregora. Co měl teď udělat? Nemohl to nikomu přece říct...

Po poledni na Julku zazvonil Gregor. Dívka se chystala na oběd. Gregor jí nabídl svoji pomoc. Když začali vařit, nebylo pochyb o tom, že mladík je skutečně dokonalý kuchař. Během okamžiku připravil oběd i dezert.
"Nevěděla jsem, že tak dobře vaříš!"
"Ty taky nejsi nejhorší."
"Ale musím se ještě hodně učit," rozesmála se.
"Julko, proškolíš mě trochu v polské kuchyni?"
"Ale ty mě taky musíš něco naučit."
"Dobře. To beru. Můžeme začít hned ráno?"
"Eh,...Ráno nemůžu. Co třeba po poledni?"
"Každý den?"
"Ano."

...

"Můžeme teda někam vyrazit?"
"Gregore, začíná pršet."
"To je škoda.Mám teda jiný návrh. Mám s sebou jeden film, na který jsem se chtěl podívat, co ty na to?"

Hodně se nasmáli při sledování komedie. Opravdu pěkně strávili odpoledne.

Když odešel, Julka se zamyslela.
´Za ten úsměv a oči bych udělal všechno...Ještě včera se mi líbila Mariova romantičnost. Holka brzdi! Žádný není pro tebe! Zamilovat se do skokana...To by špatně dopadlo,´ přemýšlela Julka v duchu. Aby na to nemyslela, rozhodla se jít navštívit Arthura.

"Přišla jsem tě obšťastnit svoji přítomností," řekla mu, když otevřel.
"Sice tu mám návštěvu, ale pojď dál," usmál se na ni Pauli.

Ukázalo se, že je to Mario se svojí matkou.
"Takže to je ta dívka, o které pořád doma slyším?" zeptala se paní Innauerová.
Julie a Arthur to uslyšeli a začali se tlumeně smát. Mario celý zrudl a zabodl zrak do podlahy.
"Asi ano," řekla máma Arthura se stoickým klidem.

Arthur vzal své přátele raději k sobě nahoru. Potom šel pro cosi do kuchyně.

"Co měla znamenat ta otázka tvé matky?" podívala se Julie mladíkovi do očí.
"....Nevím o čem mluvila," odpověděl vyhýbavě Mario.
"Ne? Neumíš dobře lhát... Doufám, že o mně doma nic špatnýho neříkáš, protože to by mi moc nepomohlo."
"Mluvil jsem o tobě, protože se ptala. Ale pouze v superlativech!"

Dlouho si ale nemohli užívat samoty, protože přišla Arthurova máma a odvedla Julii dolů.

"Arthure, proč ji zavolala k sobě?" zeptal se Mario.
"Asi ji chce tvoje matka poznat."
"No nazdar...Znáš mojí matku...Ta toho zase zpacká..."
"Julka to zmákne."
"No..To nevím..."

Mario měl pravdu. Jeho máma se chtěla dozvědět toho co nejvíce o Julce. Potom začala mluvit o synovi. Pro Julii to bylo těžké, protože nevěděla jestli se má smát, nebo by to bylo považováno za netaktní. Některé příhody z dětství byly opravdu zábavné. Po tomto setkání si byla ale jednou věcí jistá. Mario má perfektní a otevřenou matku...
P.S. Esli tady bude víc jak 7 komentářů, tak bude další díl zítra nebo pozítří, jestli jich bude míň, tak nejdřív v neděli;)

15. díl - Cesta kolem světa

26. března 2008 v 20:00 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Nekopírovat!!!!!

Tento díl je věnovaný jen a jen Jannemu Ahonenovi, tak si na něho při čtení prosím vzpomeňte, stejně jako jsem při psaní na něho myslela já...;)

"Vítej, Julko, tak co? Máš už nějaký nápad?"
"Ano. Myslím, že je třeba uspořádat něco většího. Bude to mít větší efekt a o to nám přece jde."
"Máš pravdu, ale víš, že to bude znamenat více práce?"
"Postarám se o to."
"Dobře. V tom případě ti na pomoc přiděluji Marca, souhlasíš?"
"Ano, rozumím si s ním. Máme i podobné nápady. Vlastně to on mi to všechno pomohl logicky vymyslet."
"Fantastické. Za půl hodiny vás tu chci vidět s konečným plánem."
"Dobře, pane."
Julie se hned vydala za Marcem. Měli jenom půl hodiny na to, aby svoje plány hodili na papír. Museli se pořádně snažit. Koneckonců jim svěřil šéf dost velkou věc.
*
Seděla se Schlierim v kavárně, ale její mysl se neustále zaobírala prací. Nemohla přemýšlet o ničem jiném. Pohoda nestála za nic. Gregor musel navíc brzy jít domů, protože ho už hledali. Julka se také vracela domů. Vál ohromný vítr. Po cestě potkala Maria. Chvilku si povídali.
"Julko, co se stalo?"
"Nevím. Nějak se mi zatmělo před očima, už je to dobrý."
"Vážně? Měla by ses šetřit. Doprovodím tě radši domů."
Šli a celou cestu si povídali. Měli ještě hodně věcí, o kterých si chtěli popovídat. Náhle začalo pršet. Lilo opravdu solidně.
"Mario, je to blízko, poběžíme."
"Dobře, dej mi ruku."
Běželi v dešti, ale nevadilo jim to. Mario vletěl do kaluže, která před chvílí vznikla a jenom díky Julii, která ho pevně držela za ruku, nespadl. Doběhli k ní domů, ale beztak byli celí mokří. Doma nikdo nebyl. Dívku to nepřekvapilo, její rodiče vždycky chodili pozdě.
"Mario, pojď. Dám ti něco suchého na sebe, jinak prochladneš."
"Dej pokoj, to není nutné."
"Neodmlouvej! Počkej u mě v pokoji, něco ti najdu."
Julie doprovodila Maria k sobě do pokoje. Po chvíli mu našla i volnější triko a společně s horkou čokoládou mu ho donesla.
"Můžu ti něco Mario říct?"
"Jasně."
"Tvoje blond vlasy vypadají po dešti jako vlasy anděla."
"Díky. Za to tvoje pěkně zplihly."
Chvíli mlčky seděli. Potom Mario přešel k mapě.
"K čemu ti je ta mapa?"
"Dlouhá historie."
"Vidím, že máš označené nějaké body. Chtěla bys objet celý svět?"
"To je můj plán. Jenom nevím, jestli se mi podaří ho splnit."
"Pojď na chvíli sem."
Julka přistoupila k mapě. Mario si stoupl za ni a jemně uchopil její ruku. Palcem najel na Rakousko.
"Podívej, teď jsme tady a teď-" přejel palcem na Řím "- jsme v Římě. Zavři oči. Co vidíš?"
"Hm...jsem v Koloseu. Jsem malinká v porovnání té stavby. Je to divný pocit."
"Julko, co teď...Amazonka?"
"Bojím se, aby mě nesnědly piraně."
"Hej!! Neotvírej oči! Jedeme dál. Teď mě veď ty."
Julie se zavřenými víčky dovedla Mariův palec na spodní stranu mapy.
"Antarktida? Vidíš ty tučňáky?"
"Vidím, ale pojďme pryč, začíná mi být zima."
"Teď...Austrálie a klokani!"
"Chtěla bych vidět koalu!"
"Máš je mít! Já chci na Velkou čínskou zeď, vidět ten div světa."
Julčina ruka se pohnula doprava.
"Sem ne...Nechci, aby se taková skvělá dívka utopila v oceánu. Šup zpátky do Číny."
Skončili svoji cestu kolem světa.
"Vidíš, po tvojí cestě mám písek v botách," řekl Mario a předváděl, že si ho vysypává z boty.
"Mario, to bylo super! Musíme to někdy zopakovat."
"Kdykoli budeš chtít, ale ne zadarmo."
"Co třeba za úsměv?"
"Ale musí být přepěkný."
"Viděl jsi snad někdy u mě nějaký jiný?"
"Ne a jsem za to rád."
Celý čas žertovali a smáli se. Zahráli si také válku s polštáři. Uklidnili se, když vešla do pokoje Julčina matka Joanna. Neuvědomili si, že je už dost pozdě. Mario se zhrozil, protože brzy ráno měli trénink.
Julka si lehla a přemýšlela o Mariovi. Takhle ho ještě neznala. Splnil její očekávání. Bylo to opravdu romantické...

Janne Ahonen a jeho konec...

26. března 2008 v 17:40 | Evča |  -> Artikkelit (články)
No...Tak nějak jsem to podvědomě tušila, že dnes, kdy se měl Janne oficálně vyjádřit ke svému možnému odchodu, řekne ANO....Bohužel... Řekl...

Tohoto člověka zná snad každý, kdo se aspoň trochu zajímá o skoky na lyžích.. Jeden z vůbec nějlepších skokanů, jací kdy byli... Za svoji kariéru toho zvládl opravdu hodně: 1. místo na MS Juniorů (v Harrachově!!! xD), kterým odstartoval svoji karéru; 5 zlatých medailí za MS (+ 3 stříbrné a 2 bronzové), 2 stříbrné medaile za OH, 5 stříbrných medailí v MS v létání (+ 2 bronzové) a stal se i vítězem letošního Turné 4 můstků... Aby toho nebylo málo, tak se také postaral o 3 rekordy můstků (Harrachov - 145.5m, Engelberg - 141.0m a Willingen - 152.0m)...
Jeho poslední životní závod odstartoval v Planici na Slovinsku a navždy mu tento závod bude připomínat krásná bronzová medaile...
Dokonce byl Janne i natolik úspěšný, že si ho Finové zvolili Sportovcem roku 2005...
Pevně věřím tomu, že si Janne svoji dlouhou kariéru pořádně užil... Teď mu ovšem nesmíme upírat právo, užívat si své ženy Tiii, syna Mica a zatím ještě nenarozeného dítěte (neví se, jestli to bude dívka nebo chlapec;))...
Třeba se za pár let budeme dívat na televizi, na závody ve skocích, a na prvním místě bude stát Mico Ahonen nebo jeho sourozenec... Kdo ví... Třeba i jeho potomci se budou moci honosit přezdívkou "Flying Eagle"...;)

14. díl - Sázka

25. března 2008 v 18:45 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
"Mario, proč se mi pořád pleteš do cesty?" zeptal se Schlieri.
"O co ti jde? Teď jsi mě odvlekl sem ty!" zeptal se nechápavě Mario.
"O to nejde. Jde o Julii."
"A co s ní je?"
"Nedělej, že nevíš. To není dívka pro tebe," začal nervit Schlieri.
"A pro tebe jako je?" zeptal se Mario.
"Proč ne? Ale radím ti, nech ji na pokoji."
"A jestli ne, tak co jako? Přece se o ni nebudeme bít!" podíval se na Gregora naštvaně Mario.
"To nemusíme. Vím, že si vybere mě."
"Nebyl bych si tím tak jistý."
"Fakt? A vsadíme se?" navrhl Gregor.
"Vsadit se?" zeptal se blondýn.
"No..Koho si Julka vybere, ten vyhraje," vysvětlil Schlieri.
"Gregore… To není dobrý nápad."
"Bojíš se? Nikdy se to nedoví."
"Dobře," souhlasil Innauer.
Po tréninku přišel Gregor k Julii. Chtěl s ní jít ven, ale dívka odmítla. Schlierenzauer odcházel ne zrovna v dobré náladě.
Julie seděla na tribunách vedle Arthura. Byl potichu.
"Co se stalo? Trénink přece dopadl dobře, ne?" zeptala se ho.
"Nejde o trénink…"
"A tak teda o co?"
"O tebe."
"O mě?" byla totálně překvapená.
"Ano..Protože já… Koneckonců to víš sama…Včera jsi byla s Gregorem, dneska jsi přišla s Mariem. Nevím, co si o tom myslet."
"Myslíš, že se stýkám s tvými přáteli jenom proto, abych tě naštvala? Tohle si o mně myslíš? Přece jsme si to už vyjasnili, ne? Oni jsou prostě jenom dobří přátelé a já se s nimi ráda stýkám."
"A jsou na stejným místě u tebe jako já?"
"Ne."
"Tak dobře," řekl a bylo vidět, že se mu spravila nálada.
"Víš, co, Arthure? Někdy ti opravdu nerozumím."
"Já sobě taky ne. Máš chuť se jít někam projít?"
"S tebou vždycky," rozesmála se dívka.
*
O několik dní později.
Julka a Artur seděli na terase a pozorovali západ slunce.
"Ty dneska nikam nejdeš?" zeptal se jí najednou.
"Proč se ptáš?"
"Protože většinou jdeš v tuto dobu ven někam s Mariem nebo Gregorem."
"Dneska chci strávit tento čas s tebou."
"Jsem rád, že ses rozhodla být taky chvilku času se svým sousedem."
"Kam tím jako míříš?" podívala se na něho zmateně.
"Nikam. Prostě se mi to jenom nelíbí."
"Co se ti nelíbí? To, že se chci bavit se svými přáteli?"
"Poslední dobou vždycky tak na půl dne kamsi zmizíš, potom se stýkáš s klukama, na nic jiného nemáš čas. Bojím se o tebe."
"Nemusíš, ale děkuji."
Od samého rána se s ní pokoušel sejít Gregor. Julie se mu omluvila s tím, že má nedostatek volného času.

Vyšla jako obvykle a zamířila ke svému obvyklému cíli.


13. díl - Otec, přítel nebo kamarád?

25. března 2008 v 11:27 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Nekopírovat!!!!!
"Takže teď se stýkáš s Gregorem," řekl dost divným tónem.
"To není tvoje věc. Ale kdyby tě to zajímalo, tak to byly jenom nákupy!"
"Nazývej si to jak chceš, ale já vidím, co se děje."
"Co se děje? Hodláš mi tu dělat kázání? To snad nemyslíš vážně. Na to nemáš právo, ty ne..."
"Julko, kvůli tomu jsem nepřišel. Chci si s tebou promluvit."
"Jo? A o čem?"
"Ty víš, o čem-" řekl a podíval se na ni a Julka ucítila, jak se pod ní roztřásla kolena.
"Nemusíme o tom mluvit. Vyjádřil ses jasně. Nemá to cenu."
"Můžeš mě jednou poslouchat? Vím, že jsem se vyjádřil jasně, ale-"
"Arthure, promiň. Bylo to nekontrolované. Nevím, co to do mě vjelo. Nechci, aby se kvůli mé blbosti naše přátelství zničilo."
"To já také nechci. Ale nechci, abys kvůli mně trpěla. Přes to, že nejsem pro tebe tím, kým bys chtěla abych byl."
"Chci, abys byl mým přítelem."
"A nic víc?"
"Ne! Přestaň už s tím!!"
"Dobře. Takže přátelé?"
"Přátelé."
"V tom případě mi ukaž, co sis koupila."
Arthur si nebyl jistý, jestli Julie mluvila z čistého srdce o tom, že už se k tomu více nechce vracet. Nechtěl ji ranit... Začal si prohlížet nákupy...
"No tak co? Líbí se ti?"
"A mám odpovědět jako otec, přítel nebo kamarád?"
"No..Radši všechno."
"Tak jako otec..." začal mluvit hlubším hlasem "ta sukně není nic pro tebe, radši ji odnes pryč do sklepa."
"No...To se mi moc nelíbilo."
"Jako přítel si myslím, že je fantastická, vypadáš v ní jako bohyně. A jako tvůj kamarád ti povím, že jestli ji vybral Gregor, tak má vážně dobrý vkus a vybral ideálně. Musí v tom něco být. Nikdy takhle nic nevybíral..."
Julka se už chystala spát, když zavolal Gregor.
"Ahoj Julko, nevzbudil jsem tě?"
"Ne."
"To je dobře. Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat za krásně strávený den."
"To já bych měla spíš poděkovat."
"Tak..."
"Víš, Gregore, promiň, ale oči se mi už zavírají."
"Jasně. Tak dobrou noc."
"Dobrou noc."
Jakmile se ráno Arthur probudil, stavil se u Julky. Bohužel ji nezastihl. Její matka mu nechtěla říct, kde je. Vydal se na trénink bez ní.
*
Šla celá spokojená ulicemi. Všechno začínalo klapat. Během prázdnin se jí podařil zrealizovat jeden bod jejího plánu. Rozhodla se, že o něm zatím nikomu nepoví. Mohlo se také všechno ještě zrušit. Když šla, tak přemýšlela, co bude ještě zbývající dny prázdnin dělat, když jí najednou dopadla na rameno něčí ruka. Byl to udýchaný Mario.
"Neslyšela jsi, jak jsem na tebe volal? Víš, jak dlouho za tebou už běžím?"
"Omlouvám se. Zamyslela jsem se."
"Nevadí. Chtěl jsem se pro tebe stavit, ale když už jsme se potkali... Přijdeš na trénink?"
"Teď?"
"Ano."
"Vlastně... Proč ne?"
Šli a bavili se o filmech. Nebylo to jejich oblíbené téma, ale aspoň si pokecali. Když došli, nevšimli si podivného pohledu Gregora ani ustaraného pohledu Arthura.
Na můstku...
Gregor byl strašně naštvaný. Počkal si, až Andres Kofler domluvil s Mariem a následně si blondýna odchytil a odtáhl bokem, aby je nikdo neslyšel.
P.S. Haha, tak už je tady Andy Kofler xDDD Važte si toho!! xD

Kde bydlí skokani v Rakousku?

24. března 2008 v 16:31 | Evča |  -> Photo (fotky)
Jsem si trochu hrála a našla jsem různá místa, kde bydlí skokani...;) Je to vždy ten delší nápis, kde přesně bydlí..:)
Gregor Schlierenzauer:
Thomas Morgenstern:
Andreas Kofler (bohužel jsem nenala nikde jeho přesnou adresu... Tak aspoň Telfes..:( Ale pěkný je, že to mají s Gregorem kousek od sebe;)) :
Wolfgang Loitzl:
Andreas Widhözl "Swider":
Martin Koch:
No...Asi bych hnedka měnila s Morgim nebo Martím Kochem;)

12. díl - Že by něco víc?

24. března 2008 v 15:58 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Nekopírovat!!!!
Když vyšli, potkali Arthura. Julka se vyhýbala jeho pohledu. Vyměnil si s Gregorem pár slov a odešel. Schlieri se na ni udiveně podíval.
"Co se stalo? Zdálo se mi, že se s Arthurem jen tak z legrace hádáte, ale ty se na něho ani nepodíváš. Pohádali jste se vážně?"
"Nechci o tom mluvit. Jdeme na nákupy nebo ne?"
"Klídek. Tak pojď."
Julka chodila po nákupech trochu mimo. Gregor měl opravdu skvělý vkus. Když vešel do obchodu, všechno rychle zmapoval a do ruky ji strčil několik kousků oblečení, které jí skutečně seděly a slušely. Momentálně stáli a prohlíželi si sukně.
"Myslím, že bez sukně se toto léto neobejdeš. Ta bude pro tebe ideální," řekl a podal jí blankytnou sukni, která končila nad koleny.
"Nejsem si jistá...Ta barva...Asi není moc pro mě."
"To víš, že je pro tebe. Běž si ji zkusit."
Dívka neochotně vlezla do kabinky, ale Gregor měl pravdu. Koupili ještě tu sukni.
"Gregore, teď mi dovol, abych ti něco vybrala já," řekla mu se smíchem.
Našla několik triček a podala je chlapci se slovy "budou ti pasovat a určitě i slušet". A nemýlila se. Vypadal v nich skutečně skvěle. Prodavačka byla také uchvácena (i když těžko říct, jestli tím tričkem anebo jeho skvěle vypadajícím tělem;)).
S nákupy se pomalu vydali z obchodu. Venku potkali Maria.
"Nazdar, co vy tu děláte?" zeptal se jich.¨
"Nákupy, nevidíš?" odpověděla Julka a ukázala mu tašky.
"Vidím, vidím. Už končíte?"
"Asi jo."
"Já taky. Nechcete si dát něco studeného? Mám strašnou chuť na zmrzlinu, co vy na to?"
"Nemusíš říkat dvakrát. Už jsem celá upečená," rozesmála se Julka.
Gregor se hněvivě podíval na Maria, ale ten měl oči jenom pro Julku.
Seděli teď v příjemné cukrárně a užívali si ledové zmrzliny.
"A vy můžete jíst takové...Jak to říct...Prostě jídlo s velkým obsahem kalorií?" zakoktala se mírně Julka a díky tomu se jemně zčervenala.
"Nejspíš ne, ale když nás nikdo nevidí," řekl Mario, který si všiml zabarvení Julčina obličeje a usmál se na ni.
"Víte co, já už se musím pomalu sbírat."
"Už? Tak já tě doprovodím," řekl Gregor a začal se také sbírat.
Mario s nimi bohužel nemohl, protož po něm něco chtěl jeho otec a tak se musel vrátit.
Julka s Gregor šli v naprostém tichu vedle sebe. Bylo jim příjemně...
"Děkuji ti, Gregore. Příště tě budu brát na nákupy vždy s sebou," poděkovala mu.
"Není zač. Já ti taky děkuji za příjemně strávený čas."
Julka ho políbila na tvář a vešla domů.
Gregor ještě chvíli stál bez hnutí a držel si na tváři místo, kde ho políbila. Jakoby ožil. Vrátil se skákajíc radostí domů a ještě si zpíval nahlas svoji oblíbenou melodii. Kolemjdoucí s na něho dívali s politováním.
*
Julie vešla k sobě do pokoje, kde už na ni čekal Arthur. Stál a díval se z okna. Když vešla, any se neotočil.

Piotr Żyła fotky

24. března 2008 v 15:52 | Evča |  -> Zdjęcie (fotky)



more photos in "celý článek"

11. díl - Nákupy

24. března 2008 v 15:27 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Nekopírovat!!!!!
V pondělí, když si Julka odpočinula po dlouhé cestě a Arthur se vrátil z tréninku, vzal ji na procházku. Seděli v parku a všechno kolem sebe pozorovali. Ale Arthur, místo aby se díval kolem sebe, se díval na Julku.
"Proč se na mě tak díváš?" zeptala se.
"Protože se mi líbí, jak se usmíváš."
Julka se mu podívala do očí. Chvíli se na sebe dívali. Jejich tváře se začaly k sobě přibližovat. V poslední chvíli se Arthur vzpamatoval.
"Julko..Neměli bychom...Jsme přátelé a ať to tak radši i zůstane. Nic nechci měnit."¨
Máš pravdu."
Julie utekla jak nejrychleji mohla. Nechtěla se už s Arthurem ani vidět. Udělala ze sebe totálního idiota. Myslela si, že on... Teď se mu už nemohla podívat do očí. Zamkla se u sebe v pokoji a odmítala vyjít.
Příští den odjížděl Arthur na týdenní soustředění. Julie byla ráda, myslela si, že během toho zapomenou, co se stalo a budou zase obyčejní přátelé. Nevolala mu. Bylo jí blbě. Týden se jí strašně prodloužil, nevěděla, co dělat. Rodiče na ni křičeli, že plýtvá časem, když jen tak bezcíle sedí na parapetu, ale co mohla dělat? Přes okno uviděla, že se Arthur vrátil ze soustředění o dva dny dřív. Schovala se za záclonu, aby ji Arthur neviděl. Naštěstí si ji opravdu nevšiml.
*
Arthur vešel domů. Uviděl v okně Julii. Přes těch několik dní přišel k názoru, že si s ní musí promluvit. Nemělo cenu přehlížet tu hloupou situaci. Vrátil se dřív, protože pohoda na soustředění byla pryč. Měli trénovat raději tady. Odnesl zavazadla do pokoje a vyrazil za ní. Přes celou cestu si nacvičoval, co jí řekne. Teď už neměl odvahu k ní jít. Cítil se hloupě. Rozhodl se ten hovor odložit. Musí se ještě na něho pořádně připravit.
Julii zavolal mezitím Gregor. Byla zvědavá, co bude chtít.
"Ahoj! Už jsme tady!"
"Ahoj, jsem ráda, že jste se vrátili," řekla, ale v duchu si přála, aby se nikdy radši nevrátili.
"No, vlastně.. Mám teď trochu volného času a... Nešla by sis zaplavat?" zeptal se Schlieri.
"Musím jít nakupovat."
"Tak v tom případě ti můžu pomoci. Možná to nevíš, ale mám přehled a vkus pro dobré oblečení. Sestra to tak aspoň říká," rozesmál se.
"Dobře, můžeme jít spolu."
"Za chvíli jsem u tebe."
Julie se nalíčila a učesala. Teď vypadala jako člověk a mohla vyjít z domu. Gregor se k ní přidal celý vysmátý.
"Půjdeme?"
"Jasně."

Grand Prix počítadlo (2)

24. března 2008 v 11:20 | Míša
První závod Grand Prix bude už za 125 dní
Už to utíká :oD

10. díl - Polsko

23. března 2008 v 21:14 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Nekopírovat!!!!!
První den v Polsku. Bylo příjemné, být znovu v milované zemi. Teď, když byla za hranicemi, byla ráda, že přijela. Koneckonců, co by jí mohla asi tak Marta udělat? Julie se šla kolem poledne projít do svého oblíbeného parku. Rodiče měli, jako obvykle, v plánu pracovní záležitosti. Když došla až k hřišti, uviděla Marcina. Lehce se vyděsila, nechtěla se s ním teď setkat. Posadila se opodál na lavičce a začala se opalovat. Marcin si jí všiml a po chvíli nerozhodně přistoupil.
"Můžu?" zeptal se nesměle a ukázal na volné místo vedle Julky.
"Prosím," odpověděla suše. Kdysi cítila motýly v břiše, když byl tak blízko. Dnes už ne. Cítila se normálně, jenom trochu nervózně.
"Doufal jsem, že přijedeš," začal.
"Proč?"
"Chtěl jsem si s tebou promluvit... všechno vysvětlit."
"Vysvětlit co?" Julka na sobě nedávala nic znát.
"Přes celý ten půl rok jsem se choval jako idiot. Nedokážu ti to všechno vysvětlit... Hlavně bych se ti ale chtěl omluvit. Pochopil jsem, co je Marta zač. Všichni jsme to pochopili."
"To ráda slyším."
"Julko...Odpusť mi všechno..."
"Mám ti odpustit ztracený půl rok mého života kvůli Martě? Tobě nemám co odpouštět. Na tvém místě bych se asi nezachovala jinak."
"A co teď teda bude?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Jak to, co? Řekneš mi, co se tu všechno dělo a jakým způsobem jsi odhalil Martu."
"Změnila ses v Rakousku, víš?"
"K lepšímu nebo horšímu?"
"Otevřela ses. Bál jsem se s tebou o tomhle mluvit."
"Vidíš, nemáš se čeho bát. Nekoušu...aspoň od jisté doby ne," řekla a rozesmála se.
Povídali si jako kdysi. Julka se parádně bavila. Teď už věděla, že sem chce ještě někdy přijet.
Večer se vrátila z procházky s Marcinem. Všechno si vyjasnili a řekli si, že budou opět jenom přáteli. Seděla u sebe v pokoji (bydleli prozatím u babičky) a četla si, když najednou začal zvonit mobil.
"Ahoj!"
"Ahoj, Arthure."
"Co taková dobrá nálada?"
"Mám k ní důvod."
"Takže je všechno ok?"
"Všechno je v nejlepším pořádku."
"To jsem moc rád, bál jsem se o tebe. Ale doufám, že se ti ještě někdy bude chtít přijet do Rakouska," řekl Arthur a rozesmál se.
"Jasně, že chci přijet! Přece tě nemůžu nechat o samotě! Co by sis beze mě počal?" rozesmála se s ním.
"Taky si myslím. Tak, kdy se vracíš?"
"Vždyť jsem teprve přijela! Dneska je úterý, takže přijedu v neděli, jo?"
"To je dlouho, ale nějak to musím vydržet. Ale pamatuj si, že až se vrátíš, tak si tě zamlouvám, jo?" rozesmál se.
"To si budu pamatovat. A co v Rakousku?"
"Tréninky a tréninky. Ale nestěžuji si...Když je to ten národní tým..."
"Zapomněla jsem, pane super-skokane," rozesmála se Julka.
"Julko!! Vrať se, protože se mi fakt moc stýská... bez tebe se strašně nudím," přemlouval Arthur.
"Nemáš s kým rozebírat problémy?" zeptala se se smíchem.
"Tvoje problémy jsou nic oproti naříkání Maria... Údajně se mu taky stýská a vyjadřuje se teda dost hlasitě," postěžoval si Arthur.
*
Týden utekl opravdu rychle. Na rozloučenou vzal Marcin Julii na jejich oblíbené místo u řeky. Seděli nad řekou při západu slunce. Dívala se na odlesk vody, ve kterém mohli spatřit červánky od loučícího se slunce.
"Nenapadlo mě, že se mi bude někdy stýskat po našem oblíbeném místě," začal.
Julka nic neřekla, jenom se dívala do vody. Marcin pokračoval:
"Myslíš, že se ještě někdy můžeme takhle, kamarádky, sejít?"
"To bude těžké, protože bydlím v Rakousku."
"Mám v plánu tam letos zajet."
"V tom případě se ráda sejdu. Ráda takhle sedím a povídám si o-"
"O ničem," dokončil za ni se smíchem Marcin.
"Přesně."
"Julko, víš, že i já jsem se změnil? Začal jsem se zajímat o skoky na lyžích a hodně mě to chytlo. Poslední sezona nebyla špatná...Ten Jacobsen a Schleire..."
"Schlierenzauer."
"Jo, nikdy ho neumím správně vyslovit. On je jenom o rok starší než my a co všechno už nedokázal!"
"Je hodně talentovaný. Stmívá se už, pojď Marcine, vrátíme se."
P.S. Tááák..Tento díl jsem psala pěkně dvakrát, ptže jsem si ho omylem smazala xDD Tak si ho važte xD No a v příštím díle už se to začne pořádně rozjíždět;) Se máte aspoň na co ěšít xD

9. díl - Marcin a Marta

23. března 2008 v 17:38 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Arthur se jí pokoušel celou dobu dovolat. Potkal její mámu ve městě a dozvěděl se, že je Julie teď doma. Přišel k ní, co nejrychleji mohl. Dům byl otevřený, tak vešel. Julie seděla na parapetu a dívala se zadumaně z okna. Posadil se vedle ní.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Jedu do Polska."
"Napořád?"
"Na týden."
"Tak proč jsi smutná?"
"Nechci tam jet."
"Vždyť jsi tam žila!"
"Žila, ale už ne. Nechci se tam prostě vracet. Teď ne."
Arthur jemně přivinul Julii k sobě a na nic se neptal. Věděl, že když mu to bude chtít říct, řekne. Když ne, tak ne. V jeho objetí se pomalu uklidnila a začala povídat.
"Nechci tam jet, protože...bojím se, že se to všechno vrátí. Kdysi to bylo fajn, měla jsem přátele... Marta byla moje nejlepší kamarádka. Rozuměly jsme si. Dokud jsem nepotkala Marcina. Zamilovala jsem se do něho a on do mě taky. Nevěděla jsem, že se líbí i Martě. Byla jsem s Marcinem právě rok. Byli jsme šťastní. Milovala jsem ho nadevše. Nenapadlo mě, že by moje nejlepší kámoška mohla dělat všechno pro to, aby nás rozdělila. I když nám to všichni okolo říkali, nepřemýšlela jsem o tom. Marta se opravdu do Marcina zamilovala a snažila se nás od sebe rozeštvat. Když jsem neměla čas, stýkala se s ním. Často si vymýšlela různé báchorky. Marcin se k ní choval jako k nejlepší kamarádce a nic mi neřekl. Potom využila toho, že měla víc času než já a-" v tom momentu se ji hlas trochu zatřásl-"přichystala mistrné představení. Všechno vypadalo tak, jako bych Marcina podváděla. A to nebyla pravda. Nic jsem neudělala. Ale Marta mu to všechno řekla tím způsobem, že jí to uvěřil a mně ne. Drby o tom, že ho podvádím pak kolovaly po celé škole. To byl horor. Marcin mě nechal. Ona vyhrála a začali spolu chodit. V té době jsem se uzamkla do sebe s tím, že už nikdy nikomu neuvěřím. Nechci se tam vracet, protože vím, že si zase na všechno vzpomenu. I když vím, že Marcin se s Martou rozešel, nechce se mi tam. Bojím se toho, že si lidé budou pořád pamatovat ty pomluvy.... Byl to jenom kamarád, kterému jsem pomáhala s fyzikou. Nic víc! Nevěděla jsem, že je to Martin bratranec a udělá všechno, co mu řekne... Teď už chápeš, proč tam nechci?"
Arthur ještě pořád držel Julii v objetí a nechtěl ji pustit.
"Jeď tam a ukaž všem, že to nebyla pravda. Jestli se budeš takhle chovat, nikdy na to nezapomeneš."
"Ale já se bojím setkání s Marcinem...protože..."
"Pořád ho miluješ, že?"
"Milovala jsem ho...Ale už ne. Ano..Nemiluji ho!"
"Tak tam jeď."
"A když to nepomůže?"
"Trochu si věř. Ukaž všem Marcinům, že ti za trápení nestojí!"
"Jsi ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měla," řekla a políbila Arthura na tvář.
"Mohla bys to zopakovat?"
"Jsi ten-"
"To druhé," nastavil tvář Arthur."
"Arthure!! No...Ale pro tebe všechno," rozesmála se Julka a políbila ho opět na tvář.
*
Už skončil školní rok. Julie se balila na cestu do Polska. Pořád se jí tam moc nechtěla, ale Arthur ji hodně pomohl. Dobalovala zrovna batoh, když zazvonil Gregor.
"Ahoj," řekl radostně.
"Vítám hvězdu skoků," rozesmála se Julka.
"Přestaň, Julko. Máš teď čas?" rozesmál se i Gregor.
"O co jde?"
"Chci si tě zamluvit na večer."
"Omlouvám se, ale nemůžu...Odjíždím."
"A kdy? Na jak dlouho?"
"Na týden do Polska."
"Škoda. Tak jak se vrátíš?"
"To si ještě rozmyslím."
"Julko!"
"No?" hrála nechápavou.
"Radši nic, bav se dobře a vrať se co nejdřív. Tak zatím!" rozloučil se.
"Zatím."
Julii překvapovalo, že se s ní chtějí scházet tři skokani a ještě navíc ten mladík ze školy. Podobně jako ona neměl štěstí v lásce, všechny dívky ho odrazovaly. Kromě Julie.

8. díl - Mario a Schlieri

23. března 2008 v 14:26 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Nekopírovat!!!!!
Šli do kina a jako obvykle se spolu dobře bavili. Ani si nevšimli, že Gregor a Mario jdou za nimi. Teprve když je doběhli a hlasitě pozdravili, všimli si jich. Odteď už šli spolu.
"Arthure, víš, když jsi pořád se svoji holkou, ani si nás pořádně nevšímáš," začal Mario.
"Julka není moje holka."
"Ne?" překvapeně vyhrkl Mario.
"Ne," odpověděla Julie.
"Ale-" začal Gregor.
"Nikdy jsme ani spolu nebyli, to všechno je jenom váš výmysl. A to jenom kvůli tomu, že jste mě pořádně neposlouchali," zarazil ho Arthur.
"A máte v plánu spolu chodit?" zeptal se se zájmem v hlase Gregor.
"Echm...No, víš... Nevadí mi, že se ptáš, ale jsme jenom přátelé a tak to také zůstane, a prosila bych, aby se už toto téma nerozebíralo, ano?" odpověděla mu Julie.
Arthur se na ni zadumaně podíval. Měl perfektní kamarádku a vážil si jí. Vypadala pěkně a všichni se po ní otáčeli. Od začátku si se všemi dobře rozuměla. Ještě štěstí, že měla ráda skoky na lyžích, protože to bylo většinou hlavní téma mladých a nadějných skokanů. Předvedla jim své znalosti. Očarovala je a hlavně teda mladší část Austria Teamu. Čas rychle utekl a šlo se už domů. Mario a Gregor se nabídli, že doprovodí Julii a Arthura domů.
"Julko, přijdeš zítra na trénink?" zeptal se Schlieri.
"Nevím. Ještě si to rozmyslím."
"Musíš přijít, protože si ještě musíme popovídat. Řekneš nám něco o Polsku, slyšel jsem, že tam jsou ty nejhezčí holky pod Sluncem. Viď, že přijdeš?" naléhal Mario.
"Přijde. Když ne po dobrým, tak po zlým," odpověděl místo Julky Arthur.
"Vyhrožuješ mi?" podívala se na něho Julka.
"Přesně tak."
"Jestli se mě jenom dotkneš, tak uvidíš."
"Už to vidím," rozesmál se Arthur.
"Nechte toho! Můžeme zase mluvit normálně?" řekl Mario, který už delší dobu pozoroval pozorně Julii.
*
Další den se Julka dobrovolně objevila na tréninku. Ráda se dívala na skoky. S Arthurem se domluvila, že se potom půjdou projít do města. Nemohla se dočkat. Po doskočení si k ní přisedl Mario.
"Julko...Jsi skoro pořád jenom s Arthurem...Nechceš být dneska se mnou?" zeptal se jí.
"Promiň, Mario, ale už něco mám."
"S Gregorem, že? Věděl jsem, že má u holek větší štěstí."
"Ne, proč bych měla jít s ním? S Arthurem jdeme do města."
"Rozumím. No, tak třeba jindy."
"Budu se těšit."
"Co po tobě Mario chtěl?" zeptal se jí Arthur na procházce.
"Nic moc. Knížku si chtěl půjčit," zalhala.
"Knížku? To není v jeho stylu, ale možná se změnil."
Julie se zarazila, proč neřekla Arthurovi pravdu. Přece na tom nebylo nic špatného. Ale neřekla mu to.
Večer si ještě psala s Gregorem a Mariem. Byla ráda, že našla další lidi, se kterými si dobře rozuměla.
*
Zůstal ještě jeden týden školy. Už nikomu se ale nechtělo učit. Arthur měl další ráno přijet na trénink. Byl večer. Seděla jako vždy před mapou. Rodiče ji zavolali k sobě.
"Dítě, víme, že jsi měla na začátek prázdnin svoje plány, ale musíme je změnit," začal Julčin otec.
"Proč?" zeptala se zuřivě. Nesnášela, když jí otec v sedmnácti letech nazýval dítětem.
"Pojedeme na týden do Polska. Jenom teď můžeme si můžeme vzít dovolenou, tak ji využijeme. Musím se hlavně ještě setkat s otcem Marcina."
"Ale kvůli čemu?"
"Protože chce koupit náš starý dům. Netěšíš se snad na to, že ho znovu uvidíš?"
"Očividně ne. Musím jet? Nemůžu tady zůstat?" přemlouvala dívka.
"Co je to za hloupé otázky? Samozřejmě, že musíš jet. Nejdřív jsi chtěla zůstat v Polsku a teď?"
"Chtěla jsem zůstat v Polsku, ale ne tam, kde dřív. Teď už tam prostě nechci. Prosím, že tam nemusím jet?"
"Nepřemlouvej. Máme tam také pár pracovních záležitostí, takže tam určitě pojedeme všichni. A to je moje poslední slovo!" uzavřel debatu otec.
Julie se rozeběhla s pláčem do svého pokoje. Tak strašně moc se tam nechtěla vracet. Celou noc nemohla usnout, dívala se upřeně z okna na zářící hvězdy. Ráno nešla do školy...Nebrala telefon.