Chcete být součástí tohoto blogu? Pište na ewamnacakanov@yahoo.fr!

3. díl - Překvapení

21. března 2008 v 8:00 | Evča |  Ff - Román o Rakušanech
Nekopírovat!!!!!
Ráno, když vyšla na zahradu, byla vzteklá. Naštěstí spatřila jedno dřívko, které se jako zázrakem zachránilo. To jí trochu spravilo náladu. Byla sobota, v pondělí už měla nastoupit v nové škole. Neměla z toho radost, ale co měla dělat? Rodiče ji přinutili ke společnému obědu se sousedy. Měl tam být také jejich syn. Už za hodnu stála Julie s rodiči před domem sousedů. Dům byl postaven v polském stylu, což dovolilo Julii cítit se trochu lépe. Zarazilo ji až jméno "Pauli" na zvonku. Ale to musela být náhoda. Teprve až když uviděla "ničitele" své zahrady uvědomila si, že je to skokan na lyžích. Rakušané ji nikdy moc neoslovovali, proto si ani moc neuvědomovala, jaká je to pro ni pocta, že se s jedním z nich zná. Téměř celý dobu se na něho zlobila, proto neměla čas se mu představit. Po oficiálním představení a obědě přišel čas na neoficiální povídání. Uvolnila se. A ten odporný mladík, kterého od začátku nenáviděla, se jí začal zamlouvat. To neznamená, že by k němu snad cítila něco víc. To opravdu ne. Zahrada nadále pamatovala škody, o které se mladý Pauli postaral.
Pondělí...
První den v její nové škole. Vyšla z domu téměř smutně. Ta škola ji v ničím nepřipomínala tu starou. První den v ní nebude tak dobrý, jako ve škole v Polsku. Všichni budou chtít vědět kdo je a co umí. A tohle jí vadilo. Přes více než půl roku se uzavřela do sebe. Těžké bude vrátit se do normálního světa. Seděla sama doma a dívala se do stropu. Na dveře zaklepal Arthur, měl v rukou dvě zmrzliny.
"Myslel jsem si, že ti pomůže spravit náladu," řekl, zatímco vcházel.
"A odkud víš, že potřebuji spravit náladu?"
"Vidím tvůj obličej. Chci se také s tebou popovídat. Otevřeně, potřebuji pomoc."
"Jsi téměř uzavřená do sebe. Už dva dny ti všechno říkám o sobě, ale téměř o tobě nic nevím. Mohla bys mi třeba o sobě něco říct, koneckonců jsme přece sousedi."
"Nemyslím si, že bys to chtěl poslouchat. Spíš mi řekni, co potřebuješ."
"Nejsi upřímná. Ale nechme to, nechci se s tebou hádat. Všiml jsem si, že tě zvířata poslouchají. Mohla bys mi pomoci s mým psem? Sám si s ním neporadím."
"Dobře, počkej chvíli," řekla a vyšla z pokoje.
Po dobu její nepřítomnosti si Arthur prohlížel její pokoj. Byl střední velikosti, vymalovaný olivovou barvou. Z okna byl výhled na hory a jeho dům. Na policích bylo dost knížek. V rámech na fotky měla sebe a své přátele. Vrátila se s knížkou a přistihla ho, jak se dívá do šuplíků.
"Asi nevíš, co znamená soukromí, že?"
"Jenom jsem se díval," obhajoval se. "Co je to?"
"Knížka."
"Nedělej ze mě idiota, přece to vidím, ale jaká?"
"No o psech. Speciálně pro tebe, jestli ti nepomůže, vymyslíme něco jiného."
"Vymyslíme?" zeptal se překvapeně.
"Jo, nenechám chudáka psa v tvých bídných rukou."
"Tobě jde jenom o dobro psa?"
"A ty sis myslel, že snad o tvoje? Nebuď směšný."
Dole zazvonil telefon, tak ho šla vzít. Arthur teprve teď zaregistroval, že na jejím stole je zapnutý počítač. Nemohl si odepřít to pokušení. Ve spodní liště našel odkaz na internetový deník Julie. Rychle si zapamatoval adresu, protože náhle vešla do pokoje.
"Tak já už půjdu. Mám trénink. Zatím."
"Jak chceš. Ahoj."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MiCHaLeNka** MiCHaLeNka** | E-mail | Web | 21. března 2008 v 9:44 | Reagovat

no dobre..tak som sa zmýlila, nebol to Gregor ;) Je to pekná FF ;)

2 Evča Evča | E-mail | Web | 21. března 2008 v 16:39 | Reagovat

Díky ;)

3 zuzyk zuzyk | Web | 21. března 2008 v 18:01 | Reagovat

ARTÍÍÍKKK

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama