Chcete být součástí tohoto blogu? Pište na ewamnacakanov@yahoo.fr!

16. díl - Štěstí nebo smutek?

29. července 2008 v 11:23 |  Povídka :o)
Zuzka vyšla z pokoje na chodbu a podívala se do leva, směrem ke Gregorovu pokoji. Chvíli stála a čekala, jestli

Schlieri nevyjde ven, slíbil jí přeci, že se přijde rouzloučit. Čekání se vyplatilo.

Během chvilky Schlieri opravdu vyšel ze dveří. Zuzka se na něj usmála, aby věděl, že už je jí líp.

Ale Schlieri se přeci jen zeptal.

"Už je ti líp?"

"Ano už je to lepší."

"To je dobře." "Máš ještě čas?"

"Ještě dvacet minut."

"Půjdeme se projít."

"Ráda." Chytl jí za ruku a vyrazili. Schlieri jí vyprávěl, co teď má v plánu a ona zase jemu.


"Chtěla jsem se zeptat, kdy je ten ples?"

"Já ti to zapomněl říct, za tři týdny."

"Za tři týdny, ok. Budu se těšit."

"Seznámím tě s mými kamarády a ukážu ti město."

"To by bylo fajn, už se nemůžu dočkat."

"Já taky, snad to bez tebe ty tři týdny vydržím."

"Ale jdi, vydržíš, když jsme bez sebe vydrželi několik let, tak co jsou tři týdny."

"Máš pravdu." oba se na sebe usmáli a dali si pusu, potom už se ale museli vydat na zpět, protože už Zuzka měla

každou chvíli odjíždět.

Před hotelem čekala Glórie.

"Jdu si jenom pro tašku." křikla Zuzka na Glórii, ta jenom kývla a nechala ji jít.

"Jsem si říkala, kde jsi." To byla první Lenčina slova, když Zuzka málem vyrazila dveře do pokoje.

"Jsme se trochu zapovídali."

"Jo tak tomu říkáš zapovídali jo? Já vás viděla z okna."

"Ty mě jako špahuješ jo?" obě se až málem válely smíchy na zemi.

"Ne jenom jsem koukala zrovna z okna na tu krásnou krajinu za hotelem."

"Jo, tak to chápu. Ale už radši půjdem nebo děda s Jindrou budou naštvaný, že zdržujeme."

"No jasně, nechci Jindru naštvat a tvýho dědu taky samozřejmě." rozloučily se s pokojem, namířili si to přímo ke

dveřím, Zuzka už je pomalu zavírala, když v tom si na něco vzpomněla, počkej ještě moment. Ještě tu něco nechám

Glórii a z batohu vytáhla její velký opál pro štěstí.

"Snad se jí bude líbit."

"Mě se líbí, nemáš ještě jeden."

"Dostaneš k narozkám."

"To beru." Zuzka položila barevný opál na Glóriinu postel a rychle si to namířila ven z pokoje.

Když vyšli ven, Zuzka málem ztratila dech a ani Lenka nevěřila svým očím.

Stálo tam docela dost lidí. Gregorova rodina, pár českých skokanů, kteří se bavili s Jindrou a samozřejmě skoro

celý rakouský tým, kromě Maria a Arthura, kteří právě teď ještě vybíhali z hotelu.

"Jsem se bál, že to propásnem." řekl Mario. Zuzka podala dědovi tašku a namířila si to k Schlierenzauerovým.

"Na posteli jsem ti nechala malý dárek Glórie."

"A za co?"

"Za to, že jsi na nás byla tak hodná. Taková maličkost."

"Proč bych taky neměla být na tebe hodná." usmáli se na sebe, protože Zuzka už neměla, co jí

na to říct, přemýšlela o tom, ale raději to nechala být, nechtěla se s ní přít.

"Už se těším až přijedeš, budu ti držet místo u mě v pokoji."

"Už se těším, snad to vám tam nebudu překážet."

"To víte že ne, my vás rádi uvidíme." řekla maminka Gregora.

Teď už ale na Zuzku volal děda, že by už měli vyrazit.

"Už jdu dědo! Tak se brzy uvidíme, už se těším."

Ještě si to namířila k rakouskému týmu, který stál v nepravidelném kruhu a vypadalo to, že o nečem tam diskutují.

"Tak se jdu rozloučit. Uvidíme se příští sezónu."

"To snad ne." řekl Mario. "Uvidíme se na plese."

"Na jakém plese?" zeptal se Alexandr Pointer.

"No ve Stams."

"Tak to abych se přišel podívat." všichni v kruhu se začali smát.

"Zuzko dáš mi email?" zeptala se Kristýna.

"Gregor ti ho určitě dá, když mu řekneš."

"Dobře, já ti napíšu."

"Dobře, budu se těšit. Mějte se a brzy nashledanou."

Když se Zuzka otočila všimla si v okně Toma Hildeho. Čekala, že se taky přijde rozloučit, ale když si všimnul, že

ho Zuzka zahlédla, rychle strčil hlavu dovnitř.

"Dědo počkáš, ještě moment prosím, ještě jsem něco zapomněla."

"Dobře, ale dělej, nebudeme čekat věčně."

"Tak já jdu ještě radši na záchod." řekl Jindra.

Zuzka vběhla do hotelu a zeptala se recepčního: "Prosím vás nevíte, kde mají pokoj Norové."

"A koho konkrétně hledáte?" "Toma Hildeho, musí to být druhé patro s okny tam tím směrem." ukázala směrem ven z

hotelu. Všimla si, jak si venku všichni o něčem povídají, všichni nechápavě koukali na Zuzku, nevěděli co dělá.

"Měl by to být pokoj 126."

"Děkuju moc."

"Neni zač."

Schody vyběhla, jak fotbalista a celá udýchaná zaklepala na pokoj 126.

Měla štěstí, byl to doopravdy pokoj Toma Hildeho a Anderse Jacobsena. Otevřel právě Anders a řekl:

"Tome někdo se přišel rozloučit." Tom se pomalu otočil, na tváři měl nechápavý výraz, který připomínal malé

novorozeně, které se ještě neumí pořádně smát a jenom vyvaleně kouká.

"Chtěla jsem se rozloučit."

"To je od tebe pěkný." a konečně už se mu na tváři objevil úsměv.

"Takhle ti to sluší víc."

"Tak se měj a uvidíme se v létě, plánuju výlet do Norska."

"Fakt jo? To by bylo super. Budeme si zase psát, tak se domluvíme."

"Určitě ti napíšu, snad mi to vyjde, kámoška mi to slíbila."

"Tak jo."

"Já už musim jít, promiň, děda by se zlobil."

"Tak se měj, budeš mi chybět."

"Ty mě taky, hlavně tvoje vtipy. Můžu tě obejmout?" zeptala se Zuzka. "Jako to dělej kamarádi."

"No jasně."

Objali se a Tom jí málem umačkal, jako vždycky Jindra, když přijede domů nebo se vrací zpět na kolej.

Teď už se, ale Zuzka rozeběhla po chodbě a ze schodů si to pelášila přímo ke hlavním dveřím hotelu.

"Už jdu!" volala na dědu. Zastavila se ještě u Tondy Hájka a rychle ještě zamumlala:

"Měj se a někdy se stav, brácha říkal, že si mu slíbil, že přijedeš, tak určitě přijeď."

"Dobře, tak když to říkáš ty, tak určitě přijedu."

"A můžu taky?" křikl ještě Jirka Mazoch.

"Klidně celej českej manšaft."

"Tak fajn a na co se můžeme těšit?"

"Třeba na buřty, ale klidně i nějakej steak."

"To by šlo, tak mi teda přijedeme."

"Super, jenom na to musim připravit mamku."

Viděla výraz Gregora a věděla, že ho musí uklidnit, usmála se na něj a ještě ho na rozloučenou objala a dali si

pusu, sice jen takovou menší, ale zase pusa jako k narozeninám to nebyla. Teď už Gregor vypadal v pohodě.

Vypadal, že nechce Zuzku pustit, ale Zuzka už musela jít a tak ho uklidnila slovy:

"Uvidíme se brzy, napíšu ti hned jak budeme za hranicemi, slibuju."

"Dobře, budu čekat a jeďte opatrně."

"To neříkej mě, ale dědovi a bráchovi."

"No jasně." řekl s úsměvem na tváři. "Tak brzy se uvidíme."

"Brzy..." pomalu se od sebe oddalovali, ale přeci jen se oddělili. Všichni jim na cestu mávali.

Zuzka se snažila zadržet slzy, nevěděla ale, jestli to jsou slzy štěstí nebo smutku.

Zůstala by tu s nimi, ale musela domů, dneska už zameškala jeden den školy a zítra už do školy rozhodně musí jít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hannah Hannah | Web | 29. července 2008 v 11:35 | Reagovat

ahoj mas moooc hezky blog :) jinak klikni na web stoji to za too :)

2 karle karle | 29. července 2008 v 14:02 | Reagovat

ahoy mám dotaz na ty wallpapers, ty sou kreslený ty dva nebo přes nějakej program?

3 míša míša | 29. července 2008 v 17:54 | Reagovat

program,tak dobrá nejsem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama