Chcete být součástí tohoto blogu? Pište na ewamnacakanov@yahoo.fr!

17.díl - Máš ho ještě ráda?

30. července 2008 v 7:03 |  Povídka :o)
Zuzčiny kamarádky stály ráno před školou celé naptuné. Zuzka nevěděla, co se děje, protože jí to nedocházelo.

Ale jakmile první z kamarádek zakřičela

"Jaký to bylo?! No tak povídej, nenapínej nás!"

Zuzce okamžitě všechno došlo. Ještě, že její kamarádky nemusely vědět všechny detaily, byly přeci jen jiné

než ostatní dívky na škole. Zeptaly se jen na pár otázek a nechaly Zuzku být.

První hodina matematiky, byla pro Zuzku uspávací, jejich učitelka už pátou hodinu probírala tu samou látku,

které už dávno Zuzka rozumněla a tak měla Zuzka, co dělat aby neusnula.


Druhou hodinu měli češtinu, to už Zuzka spát nemohla, její třídní učitel na ní spoléhal, byla jediná ze

třídy, na které bylo vidět, že má zájem ho poslouchat. Ostatní spolužáci koukali do lavic a jen si sem tam

něco napsali do sešitů, ale Zuzka měla snad každé slovo, ne že by byla šprtka, to ne, ale přišlo jí to všechno

tak zajímavé, že si to prostě musela zapsat. Dneska, ale měla co dělat, aby udržela pozornost.

Už se těšila domů až sedne k počítači a odepíše Gregorovi na email, který předchvílí určitě poslal.

Ale teď už měla být její oblíbená hodina angličtiny. Zuzka právě Jitce a Karolíně říkala, jak potřebuje pomoct

s šaty na ples ve Stams.

"Musim si koupit nový šaty, nechci tak Gregorovi udělat ostudu."

V tom se z poza rohu vyřítil Adam.

"Jé Ahoj."

"Ahoj Adame, jak se máš?"

"Docela fajn, ale ty určitě líp." řekl s úsměvem na tváři.

Zuzka měla pocit, jakoby to na ní hrál a ten úsměv nebyl pravý. Měla pocit, že Adam předstírá, že na ní zapomněl

a že mu nevadí, že Zuzka má nového kluka.

Jakmile Adam odešel, musela Zuzka říct holkám o svém divném pocitu.

"Mám pocit, že na mě Adam nezapomněl."

Tuhle větu už slyšela i Zuzčina kamarádka z Adamovi třídy, Markéta.

"Připadal mi dneska nějakej divnej, takovej skleslej celej, možná na tom něco je."

Teď Markéta nasadila Zuzce brouka do hlavy.

Celou hodinu angličtiny měla Zuzka co dělat, aby se soustředila, protože jí v hlavě běželo tolik otázek, na

které neměla Zuzka odpověď. O přestávku Zuzka vytáhla z tašky mobil a rozhodla se zavolat Jindrovi.

"Ahoj brácha, já mám takovej problém."

"Co se stalo? Jsi v pohodě?"

"Jo jenom....no víš...Adam mě má asi pořád rád a já nevim, co mám dělat."

"A ty? Máš ho ještě ráda?"

"Já myslím, že ne, jenom mi ho je asi líto."

"To bys, ale měla vědět jistě. Ono ho to přejde uvidíš."

"Já budu muset končit, zachvíli mi začíná přednáška, nech to být, on se s tim musí smířit sám."

"Já vim, asi bych se mu měla vyhíbat, aby se mu líp zapomínalo."

"Jo přesně, nevim proč mi voláš, když víš sama, co máš dělat."

"Já se jenom nechci mýlit a ty mě dycky dokážeš uklidnit."

"Dobře, tak se měj, mám tě rád."

"Ahoj, taky tě mám ráda."

Poslední tři hodiny už se Zuzka nedokázala skoro vůbec soustředit, nejhorší byla poslední hodina dějepisu.

Na dějepis měli také jejich třídního profesora a tak si všimnul, že se Zuzkou není něco v pořádku.

"Zuzko? Bolí tě něco? Je ti špatně?" zeptal se jí třídní profesor.

Zuzka nevěděla, co má říct a tak řekla první odpověď, co jí napadla.

"Trochu mě bolí hlava, ale to nic není."

"Dobrá, tak budeme pokračovat."

Když Zuzka dorazila domů, hodila taškou o zem a padla do postele. Rána, kterou udělala taška vzbudila

Zuzčina psa Amíga, který teď stál u Zuzčiny postele a smutně se na ní díval.

"Takový problémy jsem nikdy neměla, muj život byl dycky nuda, no a podívej se teď."

Amígo stále koukal na Zuzku a Zuzka měla pocit jakoby jí Amígo rozumněl.

"Půjdeme ven, co říkáš?"

Vstala z rozválené postele a namířila si to přes kuchyň do obýváku a hned chodbou do předsíně.

"Musíme vyzvednout Lucinku ze školy." říkala Zuzka Amígovi.

Z věšáku sundala všechna tři vodítka a klíče, potom si to namířila přímo na zahradu.

Když otevřela dveře Montymu a Chummymu trvalo pět vteřin, vstát a přiběhnou k Zuzce.

"Dneska jdeme dřív, já vím, ale já ani nemám hlad."

Školka nebyla daleko a cesta trvala jenom pár minut. Když dorazili do školky i Lucinka se divila,

že její sestřička je tu brzo.

"My někam jedeme?"

"Ne nejedeme, já jsem jenom přišla dřív. Co jste dneska dělali?"

Po téhle otázce vždy následoval podrobný popis všeho, co se ve školce dělo.

Lucinka nevynechala jedinou věc a když ano, tak si vzpomněla a zapomenutou věc ještě dodala i třeba

v osm hodin večer.

"Co budeme dneska dělat?"

"Přijdeme domů, ty se převlíkneš a potom spolu napíšeme Gregorovi, co ty na to?"

"Joo, napíšeme Glegolovi."

"A potom budeme dělat, co budeš chtít."

***
Sedla si k počítači, Lucinku si dala na klín a přemýšlela co napsat.

V emailu od Gregora stálo:

Pozítří jdu do školy, musím udělat nějaké zkoušky. Mamka mi chce koupit nový oblek,
prý abych na svém maturitním plese nedělal ostudu. A ségra si usmyslela, že chce
nové šaty, aby mi tam prý nedělal ostudu. No a brácha jenom seděl a mlčel.
Mamka na něj, ale nezapomněla a řekla mu, že mu oblek půjčí, že ho nenecháme doma.
A co ty? Jak bylo ve škole? A co tvoje sestřička? Pozdravuj jí ode mě a taky
všechny ostatní a brzy mi napiš, budu čekat. TVŮJ GREGOR

"Mám tě pozdravovat od Gregora. Tak, co mu napíšeme, nevíš?"

"Že mu posílám velkou pusu a ty taky."

"Dobře. Ale to napíšeme na konec, dobrá?"

Zuzka chvíli přemýšlela, co napsat. Ani nachvíli jí nenapadlo, že by mu napsala o Adamovi.

Rozhodla se chytit Gregorových otázek.

Ve škole to bylo stejné jako celý rok. Matikářka mě hned první hodinu uspávala a náš třídní profesor
mi vykládal o Bohumilovi Hrabalovi a Druhé světové válce. A naše angličtinářka mi nezapomněla říct, že
jsem test napsala nejlépe ze všech lidí z naší skupiny.
Kamarádky mi vyprávěly, co dělaly o víkendu a já samozřejmě musela vyprávět taky, ale neboj detaily
vědět nechtěly. Jo a z testu ze zeměpisu jsem dostala jedničku. Docela bezva den.
Jenom můj chemikář nebyl nadšenej, že dneska nezářim. Ale kupodivu neječel a jenom nevěřícně kýval hlavou.
Asi si všimnul, že jsem včera chyběla. V třídní knize mám napsanou nevolnost, takže si asi myslel, že
mi možná ještě není tak úplně nejlíp.
Jitka, Karolína a Markéta mi slíbily, že mi pomůžou koupit šaty na ples. V pátek vyrážíme do obchodů.
Moje mamka byla dokonce tak nadšená, že mi přidala 200 korun a když to uslyšel Péťa (její přítel) musel
mi taky dát stovku. A to si ještě neviděl babičku, tý když jsem to řekla, ta by mi ty šaty nejradši
celý zaplatila. Nakonec mi ale dala 500 korun a víc jsem nechtěla.
Zítra píšeme písemku z biologie a já mám pocit, že nic nevím. Tak bych už asi měla jít, zabavit ségru
a začít se hned učit. Máš těch zkoušek moc? Na tom plese asi bude celá tvoje rodina viď?
Možná si to ještě rozmyslím. :oD
Lucinka i já posíláme velkou pusu :oD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vladi Vladi | 31. července 2008 v 20:05 | Reagovat

Další díl...prosííím... XD

2 anonym anonym | 31. července 2008 v 20:52 | Reagovat

musim Zuzce najít správné plesové šaty :oD možná dneska, zítra určitě

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama