Chcete být součástí tohoto blogu? Pište na ewamnacakanov@yahoo.fr!

24. díl - Pozdravuj Gregora

23. srpna 2008 v 20:24 |  Povídka :o)
Blížil se první závod skoků na lyžích, který jako tradičně měl začínat v Hinterzartenu.

Zuzka se skamarádila s kolegyní, která psala pro stránku, pro kterou měla Zuzka fotit.

Na závod měly jet společně, její kolegyně, Helča , měla řidičák. Zuzka se s Helčou domluvila, že

pojede do Prahy vlakem, kde jí Helča vyzvedne. Taky se domluvily, že jí Zuzka přidá peníze na benzín.


Takže se Helče vyplatilo vzít Zuzku sebou. Navíc si ty dvě docela rozuměly, Helča také ráda jezdila na

kole a sledovala sporty v televizy. Dokonce uměla dobře docela dobře hrát tenis.

Zuzka odjížděla do Prahy brzy ráno, chtěly být s Helčou v Hinterzartenu tak kolem paté hodiny, aby se

stihly ubytovat v hotelu a projít se po městě. Adam ráno doprovodil Zuzku na nádraží.

"Užij si to a pozdravuj Gregora."

"To první ti slíbit můžu, ale to druhý teda nevim."

"Vlak jede za patnáct minut, tak se ještě stihnu zeptat."

"Proč si se s ním rozešla, já myslel, že... no prostě to vypadalo vážně."

"Já ani sama nevím."

"Ale víš..."

"Mamka to chtěla...a já byla hloupá a udělala to."

"Co? Proč?"

"Nelíbila se jí myšlenka, že se stěhuju do Rakouska, nechce se mi o tom mluvit, udělala jsem to, je konec."

"To si nemyslím, počkej až ho uvidíš, jestli ho miluješ..."

"To jsem neřekla!"

"Ale já si to myslím, já vím, že si se ke mně vrátila, kvůli tomu abys na něj zapomněla a taky kvůli mě.

Nebyl to dobrý nápad a já tě nechal. Jeť a přemýšlej, až ho uvidíš, dělej to, co ti srdce řekne.

Tvoje mamka to zkousne, jestli ho miluješ a on tebe, vrať se k němu. Jestli ho, ale nemiluješ, jak jsi

říkala ""Kdo opravdu miluje umí nechat odejít."" tím se teď řídím."

"Víš, že jsi skvělej?"

"Prosimtě, já a skvělej, byl jsem hlupák, ublížil jsem ti a nechtěl jsem, lituju toho."

"Já ti odpustila. Děkuju ti za všechno, možná máte s bráchou pravdu, nemusela jsem to dělat, možná

jsem dostala strach a nechala sebou manipulovat. Uvidím, co se stane."

"Jasně. Tak už jdi..."

"Díky, mám tě ráda."

"Taky tě mám rád a víc než to, ale tvoje srdce patří někomu jinému."

"Asi ano, měj se a drž mi palce, ať se mi fotky povedou."

"Tak toho bych se nebál."

Zuzka nastoupila do vlaku. Cesta vlakem trvala jenom hodinku a půl, přeci jen jela Zuzka rychlíkem.

Po sedmé hodině dorazila Zuzka do Prahy a tam už na ní čekala Helča.

"Ahoj."

"Ahoj. Jaká byla cesta?"

"Ale jo fajn, dala jsem si kafe, takže jsem neusnula."

"Jj taky jsem si dala a dokonce dvě, abysme tam dojeli, tak pojďme auto mám kousek odtud, přeci jen nám

ještě zbývá asi devět nebo deset hodin cesty."

"Jasně, pojďme."

Cesta jim utíkala rychle, bavily se o závodech, na kterých byly a co zažily. Zuzka doufala, že se Helča

na Gregora nezeptá, ale bohužel se tomu nevyhla.

"Určitě se těšíš na Gregora."

"Nevim, jestli se těšim, neřekla bych, spíš se bojim."

"Proč?"

"My jsme se rozešli. Teda spíš já jsem se s ním rozešla."

"Cože? Jak je to dlouho?"

"Dva měsíce a pár dní...Taky jsem se divila, že to není někde v rozebírané."

"Ani Gregor se o tom nezmínil na své stránce."

"Já vím, nevím proč, možná vím, ale prostě si to nechci připouštět."

"Asi nechtěl, aby to ostatní věděli co? Chce tě zpátky, nemám pravdu?"

"To mi přímo neřekl, ale chová se ke mně pořád pěkně, jako kamarád."

"Proč jsi ho opustila?"

"Je to pro mě těžký to někomu říkat, vlastně to ví jenom rodina a moje kamarádka Lenka, zatím

jsem neměla odvahu, to ostatním říkat, vlastně bych zapomněla na Adama. Tomu jsem to řekla dnes ráno,

když mě byl doprovodit na nádraží."

"Taky kamarád?"

"Můj kluk...teda už asi bejvalý, já s ním chodila před Gregorem, rozešli jsme se kvůli jedné dívce..."

Zuzka vyprávěla Helče detaily nedorozumění, které se tenkrát stalo. Helča měla uši nastražené celou dobu.

Nechtěla si nechat uniknout ani jediné Zuzčino slovo.

"Dneska mi řekl, že až Gregora uvidím všechno bude stejné, že to nevydržím."

"Má pravdu, ne?"

"Nevím, co budu dělat, prý to mamka překousne, můj brácha by si určitě taky přál, abych udělala, to

co chci já. Je to muj život, já vím. Budu se řídit svým srdcem."

"Jo přesně to udělej."

Za dvě hodiny už byly v Hinterzartenu. Právě bylo půl šesté a ve městě chodila spousta lidí.

Dokonce si holky všimly i pár skokanů. Mezi nimi byl i Martin Koch s Andreasem Koflerem.

"Nebyla v tom autě Zuzka?" zeptal se Martin Andyho.

"Co by tu dělala prosimtě, neblázni, tu ještě chvíli neuvidíme."

"No já nevim, myslím, že to byla ona, přeci nemám vidiny."

"Tak jí byla nějaká holka dost podobná no..."

"No já bych se možná i vsadil, že to byla ona."

"Já se vsázet nebudu a raději o tom nemluv před Gregorem."

"Dobře no, Schlierimu nic neřeknu."

***

"Číslo pokoje máme 111."

"Pěkný, něco si přej."

"Ať máme pěkný počasí, aby se mi dobře fotilo."

"No když myslíš, ale neměla si to říkat nahlas." obě se začaly smát.

Hodily si tašky do pokoje a hned se vydaly do města. Zuzka měla v jednu chvíli pocit, že v dálce

zahládla Maria s Arthurem a Manuelem.

"Neni támhle Zuzka?"

"Kde?" podívali se oba naráz, ale už neměli šanci Zuzku zmerčit, protože už dávno zašla za roh.

"Ne nevidím jí."

"Teď zašla za tamten roh."

"To se ti něco zdálo, co by tady dělala, ta je určitě doma."

"Že se ti taky líbí? Chtěl by si s ní chodit místo Gregora přiznej to!"

"Ty si...nechci...já jí viděl."

"To určitě nebyla ona a Schlierimu, už tohle vůbec neříkej."

"Nebudu, stejně si nejsem moc jistej, ale řekl bych, že to byla ona."

"Asi jsem viděla Maria, Arthura a Manuela Fettnera."

"To je možný, skokani mají teď volno, kvalifikace je až zítra odpoledne, tak proč si nezajít do města."

"Jo jo, to máš pravdu."

Zuzka fotila město, foťák měla stále v ruce, večer daly holky fotky do Helčina notebooku a prohlížily si

fotky, které Zuzka nafotila.

"Ty máš prostě talent."

"Jsem zvědavá na fotky skokanů a skoků."

"Nepřeháněj, zase tak dobrý to neni."

"Ale je, věř si trochu."

Zuzka začal zvonit mobil, volal jí Jindra.

"Proč mi volá, dyť to stojí jmění."

"Třeba je to něco důležitýho, zvedni to."

"Stalo se něco brácha?"

"Ne všechno ok. Spíš co tam u vás?"

"Tady zatim všechno dobrý. Už jsem viděla pár Rakušanů, ale asi si mě nevšimli."

"A Gregora?"

"Ne, toho jsem neviděla, víš kolik to stojí, ty mi voláš jenom kvůli Gregorovi?"

"Jo, zítra zavolám znovu, platim si to já, tak se nestarej."

"No když myslíš..."

"Tak já končim, jenom jsme chtěli být s Lenkou informovaný."

"Pozdravuj jí ode mě."

"Jasně vyřídim jí to, zítra ti jí možná dám i k telefonu."

"Tak jo, měj se a pozdravuj i ostatní."

"To radši ne, nechci aby mamka věděla, že ti volám." (Smích)

"Tak dobře, ahoj."

"Ahoj a drž se."

"Držím, Pá!"

"To byl brácha?"

"Jo, ptal se na Gregora samozřejmě."

"To je pěkný, že má tvuj brácha takovou starost."

"Jo, to on má, proto ho mám moc ráda. Dycky mě podrží a řekne po pravdě, co si myslí."

"Taky bych chtěla takovýho bráchu."

"To mi říkají všichni, nedivim se, já bych ho nikomu nedala." (smích)

"Kolik je hodin?"

"Devět."

"Hraješ karty?"

"Moc je nehraju, ale umím žolíky."

"Tak si zahrajeme, přeci nepůjdeme spát."

"Tak jo."

Hodinku hrály, vysprchovaly se a šly na kutě.

"Vstávám brzy, chodím běhat, nevíš, kde bydlí skokani, abych běžela na druho stranu." (smích)

"Myslím, že v hotelu asi třista metrů nad námi."

"Dobrá, poběžím raději někam dolů do města."

Helča se musela smát, Zuzku ale chápala.

"Nemusím se skokany setkat dřív než je to nutné. Stačí na tréninku."

"Jasně, trénink je v deset a musíme vyrazit tak v půl. Než tam dojdeme bude to trvat, tak čtvrt hoďky.

Možná dýl, je to do kopce."

"Jasně, tak vyrazíme ve čtvrt na deset nebo v devět, jestli chceš."

"Tak po devátý."

"Jasně, já se probouzím, tak v sedm, půl hoďky běhám, potom si dám rychlou sprchu, najíme se a můžeme

pomalu vyrazit."

"Domluveno."

"Dobrou noc a hezký sny."

"Tobě taky, dobrou..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama