Chcete být součástí tohoto blogu? Pište na ewamnacakanov@yahoo.fr!

33.díl - Bez tebe nechci žít

28. září 2008 v 12:16 |  Povídka :o)
Ve třičtvrtě na osm už začali chodit první lidé, jako první přišla Helča spolu s klukama z českého skokanského
týmu, jako druzí dorazili Norové a třetí rakouský tým, samozřejmě bez Schlieriho, který měl dorazit později.
Všichni už dorazili, už tu chyběl jenom oslavenec a jeho přítelkyně. Zuzka zvedla telefon a zavolala Lence.

"Už jdete?"
"Jasně, zachvíli tam budeme, ještě asi tak 400 metrů a jsme tam."
"Dobře, jdeme na to."
"Tak zatim."
"Zatim."
"Tak všichni poslouchejte!" Zuzka mluvila anglicky, aby všichni rozuměli.
"Za tři minuty jsou tady, tak všichni jděte támhle, aby vás nebylo vidět, až přijdou, jakmile je vejdou dveřmi,
zhasnou se světla a potom až uslyšíte bouchnutí, tak všichni na ráz zakřičíme ""Všechno nejlepší""
, všechno jasné? Tak rychle všichni támhle na tu stranu."
Jindra s Lenkou se už pomalu blížili k bowlingovému centru.
"Dobrej nápad jít na bowling, ale měli jsme ještě někoho pozvat ne? Přijde Gregor doufám."
"Asi ano, já nevim, neptala jsem se."
Otevřeli dveře, nestihli se ani rozhlédnout a v tom zhasla všechna světla.
"Co se stalo?" zeptal se Jindra, byl slyšet přes celou tu velikou halu.
"Nevím, pojď támhle vidim nějaké světlo." snažila se Lenka přesvědčit Jindru, aby se pohnuli z místa
blíže k dráze. Když byli dostatečně blízko Lenka řekla:
"Určitě to brzy naskočí." to byla věta, která měla být znamením pro Zuzku, v tom se ozvala rána.
Rozsvítila se světla a všichni naráz vykřikli "Všechno nejlepší!!!" Jindra zůstal stát ohromený, nevěřil svým očím.
"To ty? Nemám slov, tak na tohle nezapomenu. Díky ségra."
"Nemáš zač, ale neni to jenom moje zásluha, tady Lenka mi hodně pomáhala a taky všichni tady pomohli."
"Díky všem!!!" zařval Jindra přes celou halu.
"Dárky dostaneš až doma."
"Ty máš pro mě ještě dárek?"
"Ne, dva menší dárky."
"Ségra ty si se zbláznila ne."
"Ne, ty si to zasloužíš, dycky si tu byl, když jsem potřebovala a se všim mi pomáháš."
"To je přeci samozřejmost."
Následovala pevné sourozenecké objetí, oba měli slzy v očích a přitom se usmívali.
"Tak to jdeme rozjet ne?"
Všichni si objednali něco k pití a kdo chtěl mohl si dát i něco k jídlu. Potom bylo na řadě rozdělování do
skupin, to byl asi nejtěžší úkol celého dne. Asi čtvrt hodiny se dohadovali, kdo bude s kým ve skupině a
nakonec ještě, kdo s kým bude hrát, dokonce i na jaké bowlingové dráze. Ale díky Zuzčiným skvělým
organizačním schopnostem to šlo ještě docela rychle. Všichni se moc bavili, Zuzka samozřejmě
nezapomínala fotit a povídat si s ostatními okolo. Na Jindrovi bylo vidět, že je tou oslavou moc nadšený,
zářil jako sluníčko, které právě vyšlo. Schlieri nenápadně Zuzku sledoval, pořád měl cosi v hlavě a přemýšlel,
skoro jí
nespouštěl s očí. Říkal si, jaké má štěstí, že má tu nejlepší holku na světě.
"Doufám, že o prázdninách zase přijedeš, viď že ano?" vyptával se Tom Zuzky.
"Ráda. Moc se mi v Norsku líbí."
"Nezlobil se Gregor, že jsi jela zamnou, že ne?"
"Nezlobil, dokud se to nějak nedostalo na internet. Sám si viděl ty titulky ne?"
"Viděl. Některé byli strašné."
"Přímo otřesné. Ale Gregor tomu naštěstí nevěřil, nachvíli nasadil takový přísný tón, který jsem u něj
nikdy neslyšela, ale on mi věřil, byl jenom naštvaný, na ty lidi, co psali ty nesmysly."
"To jsem rád, že se nezlobil."
"Neboj. Snažim se na to nemyslet, ale nejlepší věc, kterou jsem četla měla název
""Gregorova přítelkyně nebo přítelkyně Toma Hildeho???"" To mě vážně pobavilo.
Nebo věta ""Ta slízne všechnu smetanu a Gregor jí to ještě odpustí."" No neměla jsem slov.
Bylo mi z toho na nic, proč lidi soudí něco, u čeho nebyli a co viděli pouze na fotkách?"
"Přesně. Ale snad už je to pryč. Vás dva nikdo nerozdělí a to už by si měli všichni uvědomit."
"Kdo ví. Doufám v to."
"Nerušim?" do rozhovoru Zuzky s Tomem se právě přihrnula Helča.
"Pěkný fotky, jako dycky. Co podnikneme zítra ráno?"
"Prošla bych se po městě a mrkla do nějakých obchodů, potřebuju nějaký nový svetr nebo mikinu."
"Super, já zase kalhoty." Bylo půl jedenácté a oslava už se blížila ke konci. Před jedenáctou se všichni
rozloučili, zítra je čekal velký den, skokané se museli vyspat a načerpat síly na závod. Všichni si oslavu užili.
Každý, kdo už mířil ke dveřím poděkoval Zuzce za pěkný večer a popřál jí dobrou noc. Cestou na hotel si
Rakušané ještě povídali.
"Jsem pěkně nervózní." začal Schlieri.
"Neboj ty to zvládneš, nebude to tak hrozné." povzbuzoval ho Kofi.
"Asi dneska neusnu."
"Tak to ten závod zítra dopadne." ozval se také Morgi.
"Nestěžuj si, aspoň bude o soupeře méně." začal vtipkovat Manuel.
"Já byl tenkrát taky nervózní, chápu tě." dodal Morgi.
"Díky kámo. Hned je mi líp." "Zvládneš to a my to víme." přidal se Martin.
***
Ráno jako vystřižené s čítanky, krásně modrá obloha bez jediného mráčku. Venku bylo kolem dvou stupňů
nad nulou, ale s postupem času teplota stoupala. Zuzčiných nohou se dotkl chlad, který se pomalu
probíhal celým jejím tělem. Než se Zuzka protáhla, byla jí zima snad na celé tělo, rychle se musela dát do
pohybu. Když se vrátila Helča s Káťou a Jindrou už byli vzhůru, zrovna chystali snídani.
"Udělal jsem ti čaj." oznámil Jindra Zuzce, jen co vešla dovnitř.
"Děkuju, venku je docela zima."
"Ono se ještě oteplí."
"To určitě, ale je tam krásně."
***
V tu samou dobu už byli rakouští skokané pomalu po snídani a povídali si.
"Ty jsi hodně nervózní viď?"
"Si piš. Přijede dneska Kristýna?"
"Říkala, že si to nenechá ujít. Přijede tak za tři, čtyři hodinky."
"Doufám, že Zuzce nic neprozradí."
"To bych se nebál."
"Kolik je hodin?"
"Půl deváté."
"Tak za hodinu vyrazíme ne?"
"Musim se ještě vysprchovat, jsem nějakej unavenej, třeba mě ta sprcha probere."
***
"Jak si se vyspala?"
"Dobře, akorát jsem nemohla usnout, měla jsem divnej pocit. A ty?"
"Taky jsem nemohl usnout, divný..."
"Přijdeš mi nervózní, stalo se něco? Chceš mi něco říct?"
"Kristýna za hodinku přijede, už se na tebe prý těší."
"Snažíš se to zamluvit, no dobrá...Ale jestli se něco stalo, řekni mi to prosím."
"Nic se nestalo neboj, asi jsem jenom nervózní z toho závodu."
"Zuzko!!! Naši jsou tady."
"Zuzííííí!" ozvalo se zdálky. Lucinka přistála na Zuzčiných nohou jako blesk z čistého nebe. Držela se Zuzky
jako klíště.
"Ahoj ty moje malá princezno, nezlobila se mamču a taťku?"
"Nezlobila, já jsem spala."
"Co říkáš na můstek? Pěknej viď?"
"Líbí se mi. Ahoooj Gregore."
"Ahoj." snažil se Gregor o češtinu.
"Ahoj."
"Jé Ahoj."
"Ahoj Gregore."
"Dobrý den." věta zazněla pěkně česky, i samotná Zuzka byla vyjukaná, protože Gregor měl ve větě
český přízvuk.
"Jak...se máte?"
"Dobře děkujeme, a ty?"
"Fajn." Tohle slovo Gregor říkal raději, protože se vyslovovalo snáz.
"Mami, Péťo tohle jsou Schlierenzauerovi...."
Zuzka sice musela dost překládat, ale vypadalo to, že to někomu nevadí, Zuzčina mamka se neustále na
něco vyptávala Gregorovi mamky a naopak. Vůbec jim nevadilo, že neumí německy nebo česky.
Dokonce se obě pokoušely sami o angličtinu.
"Musím začít opakovat tu angličtinu, abych si mohla povídat s Gregorovou mamkou."
"To by bylo fajn mami, ráda ti pomůžu."
***
Po prvním tréninkovém kole už dorazila i Kristýna, její široký úsměv Zuzku znejistil.
"Něco se stalo? Že se tak usmíváš..."
"Já jen tak. Jsem šťastná."
"Jasně, jsem hloupá, dyť se za dva měsíce vdáváš, kdo by nezářil."
"Doufám, že přijedeš na svatbu, určitě tam vy dva se Schlierim nesmíte chybět."
"Spolehni se." řekla Zuzka německy. Kristýna valila oči, Zuzka mluví německy.
"To byla jenom taková ukázka, počkej za dva měsíce na svatbě, to už budu mluvit víc."
"Dyť se učíš německy už dva roky, jenom se bojíš. Určitě ti to jde, měla by si mluvit."
"Angličtina je angličtina, poslední dva měsíce s bráchou zkoušíme konverzaci v němčině a ladíme muj přízvuk.
Ale taky říká to, co ty. Slibuju, že na tvojí svatbě budu mluvit německy, co to půjde."
"Tak dobrá, beru tě za slovo."
"Kristý? Mohla bys na chvilku, potřebujeme s tebou něco probrat."
"Jen jdi, jdu fotit, jsem pozadu."
"Zatim."
"Měl bych to udělat před nebo po závodě?"
"To je na tobě, jak se cítíš, ale já bych to udělala po závodě."
"Já taky, napadlo mě totiž, jak to udělám."
"Jak?" Schlieri pošeptal Kristýně svuj plán, který neměl podle Kristýny chybu, ale musel přiznat, že ten
nápad nebyl zcela úplně jeho.
"Vymysleli jsme to včera s Glórií."
"Holky umí poradit, to je pravda." řekla s úsměvem.
"Schlieri! Měli bychom už jet nahoru."
"Jasně už jdu." Druhé tréninkové kolo Gregorovi vyšlo skvěle, trefil odraz a vítr měl ideální.
Všichni napjatě čekali až začne závod, obě rodiny, rodina Schlierenzauerových i rodina Nových, drželi v
ruce termosky s teplým čajem nebo kávou, bylo asi pět stupňů nad nulou a foukal mírný studený vítr.
Zuzka se právě ohřívala Gregorovi v náručí.
"Dneska to vyhraješ."
"Chtěl bych si být tak jistý jako ty."
"Minule si měl smůlu, ale to se stává, to jsou prostě skoky."
"Ty mě dycky dokážeš povzbudit." jako dvě hrdličky se k sobě tiskli s širokými usměvi na tváři.
Oba měli pocit, že už je nikdo a nic nemůže rozdělit. Závod měl začít a tak se hrdličky museli odtrhnout,
přeci jen měli každý něco jiného na práci. Zuzka musela dát do počítače všechny fotky, co nafotila,
protože už měla málo místa na kartě a také vyměnit baterky ve foťáku, který už hlásal, že se brzy vybije.
Závod začal a vítr foukal pěkně proti. Po třech závodních se nájezd musel okamžitě snížit. První kolo se
blížilo ke konci, zbývalo pět nejlepších závodníků a ti tři, co si skoky museli zopakovat. Vítr se, ale najednou
začal měnit, místo protivětru, začal foukat vítr do zad a Zuzčina slova jakoby se neměla splnit.
Gregor byl po prvním kole osmí, díky jeho zkušenostem dokázal doletět daleko, ale i přesto to neviděl růžově.
"Musel bych skočit o čtyři metry dál než Tom."
"Když se to Tomovi nepovede ani nebudeš muset."
"Kdyby tě teď slyšel."
"Já to tak nemyslela, jenom jsem tím myslela, že se může stát cokoliv. A nevzdávej to prosím."
"Dobrá, kvůli tobě. Půjdu a skočím, co nejlíp to půjde."
"To skáčeš pořád." chytla ho za ruku, podívala se mu do očí, usmála se a políbila ho. Zuzčina slova si
Schlieri přehrával pořád dokola. Když přišel na řadu vítr začal foukat ohromnou silou, proto musela jury
dát desetimitovou přestávku, než se vítr trochu uklidní. Schlieriho to však vůbec nerozhodilo, sedl si na
lavičku s velkou pohodou.
"To zvládnu, může se stát cokoliv." řekl si ještě předtím než se vydal do nájezdové stopy.
Skok se Schlierimu podařil byl o šest metrů delší než ten první a o dva metry delší než první skok Toma Hildeho.
Nahoře už byli jenom čtyři skokani. Anders Bardal,Simon Ammann a Manuel Fettner, skokani, kteři skákali po
Gregorovi neměli skoky tak pěkně daleko jako Gregor a tak se umístili někde za ním. Na řadě byl Morgi,
jeho skok byl docela daleký, ale za Gregorovým zaostával o dva metry a telemark se Morgimu zrovna také
moc nepovedl. Třetí skončil po prvním skoku Kofi, chudák chytl vítr do zad a tak měl skok docela krátký, spadl
až na desáté místo. Další na řadě byl Roman Koudelka, kterému v prvním kole fouknul vítr pěkně proti a tak
doletěl dost daleko, teď bylo bezvětří, ale Roman nedokázal skok, tak natáhnout jako Gregor. Už zbýval jenom
Tom Hilde, všichni fanoušci dole byli naptutí, Zuzka to Tomovi přála, ale někde tam uvnitř věděla, že Tom
nedokáže skočit, tak daleko jako Gregor. Její tušení bylo správné, Tom špatně načasoval odraz a tak jeho
skok byl o čtyři metry kratší než Gregorův, což znamenalo, že když se oba skoky sečtou metrově skoky stejné.
Rozhodčích se však více líbil Gregorův telemark a proto Schlieri vyhrál.
"Já to věděla, sice to bylo o fous, ale věděla jsem to." přišla popřát Gregorovi také Zuzka.
"Já tomu nevěřím."
"Počkej až si stoupneš na bednu."
"Tome! skvělé skoky...příště Schlieriho troufneš."
"Kdyby tě slyšel."
"Tak by mi dal za pravdu, už dneska si myslel, že to vyhraješ."
"To mu musim poděkovat."
Všichni se přesunuli k podium a začalo předávání cen vítězům. Schlieri měl teď hlavu, ale plnou úplně něčeho
jiného. Po předání cen, mu Kristýna podala mikrofon, který si půjčila od komentátora. Byl to takový ten
mikrofon za ucho, Schlieri si ho nasadil a Kristýna mu ještě nenápadně podala jednu malou věcičku,
aby to nikdo neviděl. Rychle si tu věc strčil do kapsy.
"Můžu vás poprosit o pozornost." mluvil Schlieri anglicky, aby všichni rozuměli. Přistoupil k Zuzce, sundal jí
fotoaparát z krku a podal ho Kristýně. Potom Zuzku přivedl k podium, chytl jí do náruče a přenesl na nejvyšší
stupínek, nikdo nevěděl, co se děje.
"Jsem trochu nervózní." začal Schlieri.
"Už jsme spolu přes tři roky, je to dost dlouhá doba..." chvíli se odmlčel.
"Nikdy jsem nebyl s nikým, tak šťastný, bez tebe nechci žit."
"Zuzko..." strčil ruku do kapsy a vytáhl tu maličkou věc.
"Vezmeš si mě?" Schlieri právě držel v ruce krabičku s prstýnkem.
Zuzka se Schlierimu dívala do očí, jakoby nevěřila svým očím, jako by to byl sen. Oči měla plné slz štěstí.
"Ano. Vezmu si tě." Sestoupila z podia a dala Schlierimu pusu.
"Miluju tě." řekli si oba na ráz.
"Paní Nová? Dáte mi za ženu vaší dceru?"
"Nemám nic proti tomu."
"Co říkala?" Zuzky maminka totiž odpověděla sice anglicky, ale jelikož dav fanoušků nepřestával tleskat,
nebyla Zuzky mamka slyšet.
"Že proti tomu nic nemá." řekla s úsměvem Zuzka.
***PS: Poslední závěrečný díl se tu objeví nejspíš za 14 dní. ***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ashlinka Ashlinka | Web | 28. září 2008 v 18:35 | Reagovat

WOW! Tak to je supééééér :-D Sem čekala co se stane a on jí požádá o ruku, tý jo :-D už se těším na závěrečný díl :-)

2 ZuZICk ICk ICk ZuZICk ICk ICk | Web | 28. září 2008 v 19:38 | Reagovat

wau...tak to je mazec...už se těším na další díl...:)...je to jak droga...toto...

3 SÁRA NOVÁ SÁRA NOVÁ | 3. října 2008 v 11:36 | Reagovat

to sis vymyslela nebo je to pravda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama