Chcete být součástí tohoto blogu? Pište na ewamnacakanov@yahoo.fr!

34. díl - Osudové ANO

9. listopadu 2008 v 10:52 |  Povídka :o)
Blížilo se léto a přípravy na svatbu byli v plném proudu.

Zuzka obvolávala všechny známé, kterým poslala oznámení, protože se bála, že ne všechny pozvánky

dorází. Její mamka se jí snažila uklidnit, svatba měla být za tři a ona už byla nervózní týden před

svatbou, moc se bála, aby se něco nepokazilo. Chtěla tam mít všechny ty lidi, kterým poslala pozvánku.


Právě teď volala do Norska Tomovi.

"Ahoj Tome, to jsem jenom já, Zuzka."

"Ahoj, moc rád tě slyším."

"Já jenom...dostali jste všichni pozvánky na svatbu?"

"No myslím, že ano. Ale teď mi napadá, Kenneth nic neříkal."

"Tak kdyby jí nedostal, jste zvaní všichni a nezapomeňte přítelkyně."

"Jasně Elin se prý na tebe moc těší povídala."

"Jo to já taky."

"Jsi v pohodě? Přijdeš mi nervózní..."

"To nic není. To říkají všichni. Snad to přejde."

"My přijedeme tedy zítra večer, přespíme v Praze, trochu jí obhlídneme a pozítří, tak kolem

páté jsme u tebe, dobrá?"

"Jasně, to bude fajn."

"Určitě budeš potřebovat pomoct, jsme ti k službám."

"Díky Tome, já už musím končit, musím vyzvednout ségru ze školy, jsem jí to slíbila."

"Jasně, měj se...už se těším."

"Já taky...ahoj."

Zvedla hlavu a podívala se na velké kuchyňské hodiny. Bylo čtvrt na jednu. Rychle si ještě odškrtla

Tomovo jméno z bločku hostů, aby věděla komu volala a komu ne, a potom už běžela pro sestru do školy.

Byl pátek 17.května a přípravy se blížili do finishe. Chudáka Zuzku nikdo nechtěl pustit k ničemu.

"Sedni si a relaxuj, my to zařídíme!" pořád opakoval její bratr Jindra.

"Má pravdu." říkala zase Lenka.

"Můžu si alespoň vyzvednou svoje šaty?"

"Ano, to můžeš. Lenka s Helčou pojedou s tebou."

Nasedli do auta, ale nejeli do města. Holkám to nedocházelo, nevěděli totiž, že kde si Zuzka nechala

ušít šaty, ale Lenka se přeci jen zeptala.

"Zuzko? Já myslela, že ti šaty šili tady v Chebu."

"To taky šili, ale já mám ještě nějakou důležitou schůzku víš."

"No to teda ne, koukej to auto obrátit, jakou schůzku?"

"Adam nemůže přijít na svatbu, odjíždí zítra do zpátky do Kanady a tak mi chtěl předat svatební dárek."

"No já nevím, jestli to je dobrý nápad, dlouho jste se neviděli, já myslela, že s ním nejsi v kontaktu."

"No dlouho jsem ho neviděla, on je pořád v Kanadě, ale kamarádi jsme pořád, píšeme si emaily."

"Tak to jo...nevěděla jsem..."

"Možná je lepší, že na tu svatbu nepřijde, mám pořád takový pocit, že na mě za ta léta nezapomněl.

Dycky když se náhodou vidíme, v jeho očích stále něco je."

"Proč ti ten dárek raději neposlal? Ještě že jedeme s tebou, protože on je schopný tě přemlouvat, ať si

Gregora nebereš, jak ho znám."

"To by neudělal. Ví, že Gregora miluju a chce, abych byla šťastná."

"Když to říkáš."

"Jsme tu."

Právě přijeli na okraj nějaké malé vesničky poblíž Chebu. Zastavili u obrovské nádherné vily, která měla

velikánskou zahradu se spoustou květin a rozkvětlých ovocných stromů.

"Tady bydlí?" zeptala se Helča.

"Co myslíš? Je to hokejista, se neni čemu divit." spustila hned Lenka.

"To je pravda."

"Hned jsem zpátky."

Vystoupila z auta, došla k vrátkům a hledala zvonek. Nemohla ho najít a tak vzala mobil a rozhodla se

Adama prozvonit. Zachvíli už Adam vylezl ze dveří.

"Prosimtě, kde máš zvonek?"

"Ještě jsem si ho nepořídil." přitom se smál a čekal, jak Zuzka zareaguje.

"Já ti asi nějakej pořídím." usmála se Zuzka na něj.

"Nepůjdeš dál?"

"Ne, promiň já spěchám. Musím ještě do města pro šaty a holky sedí v autě."

"Aha, chápu. Přinesu ti ten dárek."

Přinesl velký balík, moc pěkně zabalený. Jakoby ho balili profesionálové.

"Nejspíš ho nechal někde zabalit." říkala si Zuzka v duchu.

"Potom mi napiš, jak se ti líbil, ano?"

"Určitě, děkuju...Měj se a hodně štěstí v tom nedělním zápase."

"Doufám, že budeš šťastná, a že vám to dlouho vydrží. A nebuď na něj tak hodná pořád, když tě bude

štvát, jen se trochu rafněte, to k tomu patří."

"Děkuju." podali si ruku a Adam jí dal pusu na tvář. Zuzka měla pocit, jakoby ho snad měla vidět naposledy.

"Tak a jedeme holky."

"Tý jo, co tam asi bude. Něco asi hodně drahýho."

"Já myslím, že i tu pěknou krabici si budu muset nechat." v tom všechny tři dostali záchvat smíchu.

***

Přijeli už všichni, co přijeli z velké dálky. Zuzka jim zařídila ubytování v pěkném malém hotelu u nich

ve měste. Všem se moc líbil.

"V kolik ráno tu máme být, abysme ti mohli?" zeptal se hned Tom.

"Tak v půl deváté, to bude stačit."

***

Bylo sedm hodin ráno a Zuzka už byla dávno vzhůru. Běhala po domě a scháněla její fotoaparát.

"Kam jsem ho dala?"

"Brácha!" vtrhla do jejího bývalého pokoje a snažila se ho probudit.

"Copak?"

"Neviděl jsi můj foťák?"

"Myslím, že ho měla Lucka."

"Cože??? Ona měla můj foťák? Dyť byl tak drahej, sice už tolik neslouží, ale na novej momentálně nemám."

Vyběhla z pokoje a vběhla do toho hned vedle.

"Lucí???"

"Co je Zuzko???"

"Ty máš můj foťák???"

"Ano, chtěla jsem se vyfotit s kamarádkama a nemohla jsem najít ten starý, baterie jsem dala, ale nabít

neboj. Je támhle na polici nad stolem."

"Dobrá, ale příště se mě zeptej."

"Ano, promiň."

Zachvíli už byl na nahodou celý dům, Zuzka svým dupáním vzbudila skoro všechny.

Sedla si ke stolu a nakoukla do jejího seznamu věcí, na které nesmí zapomenout.

Napsala si u každé věci jméno člověka, kterého tou věcí pověří. Potom se najedla a dala si sprchu.

V půl deváté přišli první lidé, kteří chtěli pomoct. Tom s Jindrou dostali nastarost vyzvednutí dortů,

zákusků a chlebíčků.

"Hele Jindro? Kolik Zuzka pozvala lidí?" zeptal se Tom, když uvěděl tu kupu těch dobrot a chlebíčků.

"Já se taky ptal, ale ségra mi to nějak nechtěla říct. Řekl bych něco přes stovku, vem si jenom, že

pozvala tak třicet skokanů a k tomu jejich přítelkyně. Naše rodina, to je dalších 25 členů, její kamarády

to je tak dalších 15 a Gregor to už vůbec nevím."

"Tý brďo! To bude svatba roku ne?"

"Nedivil bych se."

***

"Jak vypadám?"

"Nemám slov."

"Ty šaty jsou nádherný, tak nádherně jednoduchý a ten účes. Dobře sis vybrala."

"Zuzka má odjakživa vkus."

"No tak holky, nestujte tu a oblíkejte se, za půl hodiny musíme vyrazit."

"Zuzko tobě to sluší!!!" přiběhla k Zuzce Lucka.

"Tobě taky."

"Moc se mi líbí ty šaty, co jsi mi koupila."

"To jsem ráda, věděla jsem, že se ti budou líbit, padly mi hned do oka."

"Viděla jsem Gregora a taky mu to moc sluší a je stejně nervózní jako ty."

Zuzka se na Lucku usmála a najednou jakoby se uklidnila, myslela jenom na Gregora a všechna ta

nervozita z ní opadla. Uvědomila si, že obavy jsou zbytečné, všechno bude zařízené.

Nikdo z těch lidí jí nezklame, proto tu jsou, proto je pozvala.

Když nasedla do auta ještě se podívala naposledy podívala na její domov, brzy už totiž bude mít nový.

Malý domeček u hranic s Rakouskem, který si s Gregorem sami zařídili.

Vedle ní seděla v autě její maminka s Luckou, vzadu potom Glórie s Gregorovou maminkou. Ve předu potom

seděli Jindra, který řídil a Lenka, na sedadle hned vedle.

V autě s Gregorem potom jel Péťa, přítel Zuzky mamky, který řídil. Gregorův taťka hned vedle něj ve předu,

vedle Gregora seděl večně úsměvavý Kofi s Morgim a za nimi seděli Martin s Mariem.

"Ty se ženíš Schlieri. Nemůžu tomu uvěřit. To je paráda." řekl Morgi, když nastoupili do auta.

Když dorazili na místo všichni stuhli úžasem. To je nádhera. Svatba se konala u malého zámečku kousek

od Rakouských hranic, blízko Aše. Venku bylo udělané obrovské posezení, protože do zámečku by se rozhodně

tolik lidí nevešlo. Uprostřed byl udělaný veliký parket vedle kterého bylo pódium pro kapelu.

Všude okolo byla spousta kulatých bílých stolů, které byli prostřené květinovými ubrusy. Na každém stole

ležela ve vázičce malá růže a vedle ležel svícen s malou čajovou svíčkou, který byl připravený na večer

až se setmí. Všude kolem bylo plno květin a různých odzob. Ze strany na stranu běhali pomocníci, aby

udělali poslední úpravy. Jako první samozřejmě přijel ženich, aby neviděl nevěstu. Gregorovi se na tváři

objevil úsměv, když uviděl, že je vše v pořádku. Moc se mu to líbilo. Moc se ale rozhlížet nemohl musel

do zámečku, aby neviděl nevěstu.

"To přeci přináší smůlu." připomněl mu Mario.

"Já už jdu."

Když ale z auta vystoupila Zuzka všichni pomocníci se zastavili. Všichni byli zvědavý na nevěstu.

S otevřenými ústy sledovali, jak Zuzka pomalu prochází bránou do zámečku.

Dalo to práci všechny usadit, protože lidí bylo hodně, kostelík, který patřil k zámečku měl málo místa,

ale naštěstí Zuzka to zařídila. Přidaly se dvě lavice a tak se všichni mohli usadit,

sice neměli moc místa, ale víc se dělat nedalo.

Všechno rázem stichlo, když hudba spustila. Otevřeli se dveře a Zuzka tam stála poboku jejího pravého

otce, nikdo ho neznal, ale to jim bylo jedno. Byl to její pravý otec a ona chtěla, aby to byl on, kdo

jí povede k oltáři. Všichni se koukali jenom na Zuzku, moc jí to slušelo, ladně procházela uličkou a

pořád se usmívala. Oči měla jenom pro Gregora, pomalu se přestávala chvět, čím víc se k němu blížila.

Oba při dotazu "Berete si zde přítomnou a přítomného" svá ona zdůraznila, slíbili si to, aby všichni

věděli, že se milují a myslí to opravdu vážně.

Potom Schlieri vynesl Zuzku v náručí z kostela a všichni přitom hlasitě jásali a házeli po nich květy

bílých růží. Slavilo se celý den a celou noc. Zpívalo se, tancovalo, jedlo, pilo...

Zuzka celý večer neustále pozorovala svům prsteníček, na kterém teď měla dobrný stříbrný prstýnek.

"Nikdy by mě to vesnu nenapadlo. Kdyby mi někdo řekl, že si tě jednou vezmu, tak bych se jenom

usmála a řekla mu, že je to dobrý vtip. Pamatuješ, když jsi na mě promluvil poprvé?"

"Pamatuju. Jsem tenkrát nevěděl, co dělám. Nikdy jsem k žádné dívce jen tak nepřišel a nezačal se

s ní sám od sebe bavit. Jako by mě tenkrát někdo odvedl za ruku až k tobě, takový jsem měl pocit."

"Škoda, že nevíme, kdo to byl. To mě tenkrát došlo, že v životě se může stát cokoliv."

"To máš pravdu." chytl jí za ruku a podíval se jí do očí.

"Miluju tě."

"Miluju tě."

"Už nikdy tě nikomu nedám, nikdy tě nechci ztratit."

"A já nikdy nezapomenu, jak moc tě miluju a nenechám si vtloukal cokoliv do hlavy. Nenechám sebou

manipulovat a budu dělat, to co chci já."

Políbili se a usmáli se, jakoby tím vyjadřovali, že tahle špatná minulost je už za nimi a budou na ní

vzpomínat, ne ve zlém, ale v dobrém, protože teď skutečně oba vědí, jak moc se milují.


PS: Promiňte to zpoždění....nějak došla fantazie....asi to nebude stát za nic...no posuďte sami...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 enkeli enkeli | Web | 14. listopadu 2008 v 22:35 | Reagovat

Ou, tak celou tu povídku jsem přečetla doslova jedním dechem během dnešního večera. Vážně moc dobrý, sice tak trochu mimo realitu, ale dobrý :)

Chtělo by to nějakou další :D

2 ZuZICk ICk ICk ZuZICk ICk ICk | Web | 16. listopadu 2008 v 20:25 | Reagovat

jéje...:P...jenom slova chvály na toto:P...povedený:P...

3 Evča Evča | Web | 17. listopadu 2008 v 17:17 | Reagovat

Souhlasím...:) Taky jsem to přečetla za víkend :) A moc pěkný ;) I když ten zámeček u *>rakouských hranic kousek od Aše< je trochu nereálná představa...:)

4 Cácorka Cácorka | E-mail | 21. ledna 2009 v 17:09 | Reagovat

jediný co mě na tomto dílu rozesmálo byl ,,zámeček  od Rakouských hranic, blízko Aše,, :-D inak povídka byla chvílemi až moc nerálná a Zuzka mi nepřišla ani vtipná ani nějak super...věc názoru....Ale jo...zas je pravda....že jsem to celé přečetla :) bude nějaká nová fan fiction??!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama